"Myslela jsem si, že budu učit svoji dceru o světě. Ukazuje se však, že musím učit svět o svojí dceři." (anonym)

4. června 2010

Fotografická hra v mém pojetí ... moje dětství

Byla jsem pozvána Miškou, abych se zúčastnila fotografické "hry", kdy se zveřejňuje každá desátá fotka z klasických papírových alb (prý), ale myslím, že někdo používá každou desátou uloženou na PC.

Jenže, já už dlouho ukládám fotky jen do počítače a poslední papírová alba jsou zaplněná jen Ninuškou od - narození až po dobu, kdy jsem začala jako úložiště fotek využívat počítač.

A tak jsem to prostě pojala podle svého, vykašlala jsem se na pravidla a využila v rámci své "vlastní terapie" fotky, které jsem před 2 měsíci vybrala na sezení s psycholožkou.
Měly to být fotky z dětství, které jsou pro mě významné. Už jen ten výběr vhodných fotografií mi přinesl spoustu vzpomínek a úvah, taky jsem musela zapřemýšlet, které jsou opravdu ty důležité, abych na sezení nenesla všechna alba, která mají naši doma.
Pak jsem o těch fotkách mluvila, ke každé jsem něco řekla, proč právě ta která se ocitla mezi těmi nej ... Bylo to hodně silné, vzpomněla jsem si na mnoho věcí a hlavně jsem je řekla nahlas, což při pouhém prohlížení fotografií (třeba s rodinou) člověk málokdy udělá ...

A proto mě napadlo, že když už jsem si s nimi dala tu práci a vyhledala je, použiju je tu pro sebe ... vlastně na památku ... a pokud budete mít chuť, nechám i vás prohlédnout si významné chvilky mého dětství :o)

Vytvořila jsem z oněch fotek koláže. Fotografie na nich jsou si vždy blízké tím, že společně pocházejí z podobného kratšího časového úseku několika let. ... Takže začínám:

Posted by Picasa
V první koláži jsou 2 fotečky s taťkou a malým bráškou. Nemůžu říct, že bych si přímo pamatovala okamžiky, kdy byly foceny, ale spíše mi připomínají tu náladu a ty chvíle, kdy jsme si jako děti s taťkou hráli, kdy jsme se s ním "prali" a on nás nechal vyhrát. Byly to pro mě chvilky pohody a bezstarostnosti.

Dole vlevo je fotka opět s bráškou Jožkou a hlavně s babičkou Ninou, po které jsem pojmenovala Ninušku. Byla to maminka mého taťky a hrozně nerada se fotila, proto i fotek s ní nemáme moc.
Byla to taková vesnická hodná babička. Taky si nepamatuju přímo tuto situaci, ale zato si pamatuju, že jsem jako malá holčička (muselo to být před mým třetím rokem, protože když mi byly 3, babička umřela) byla v její náruči, stály jsme na zápraží a koukaly se na moje rodiče, kteří někam odjížděli. Vůbec jsem nebrečela, nebo tak něco, vůbec jsem neměla strach, že by se naši třeba nevrátili. Byla jsem zkrátka u svojí babičky, v její náruči, která pro mě zřejmě znamenala jistotu a útočiště a já se na naše smála a mávala jim ...

Přestože tahle babička umřela už moc dávno, stále na ni myslím, pořád se mi to vrací a má v mém životě svoje velké místo a já vlastně ani nevím proč. Pamatuju si, že děda na ni pořád vzpomínal, vždycky říkal, jo, kdyby se toho dožila máma ... A vůbec všichni o ní často mluvili, ona byla totiž hrozně hodná, moc hodná ...

Na poslední fotce - vpravo nahoře, je můj tehdy malý bráška. Stejně tak jsem na té fotce mohla být já.
Ty ruce s brýlemi totiž patří dědečkovi "polžickýmu" (jeho žena byla právě babička Nina).  Přesně takhle jsme vždycky s bráchou seděli, koukali na něj s otevřenými pusami a hltali jeho vyprávění. Někdy nám pohádky četl, jindy si je sám vymýšlel ... a já dodnes slyším ten pomalý, rozvážný hlas, vidím ty ruce držící brýle, jak s nimi děda pomalu rozkládá a vypráví a vypráví ...
..................................................................................

Posted by Picasa
Tady jsem s bráchou už starší. Já tu chodím na 1. stupeň ZŠ. Vím to podle brýlí, které jsem začala nosit kvůli šilhání v 1. třídě.
Na fotce nahoře vlevo jsem zachycená v proužkovaném tričku, které jsem měla moc ráda. Měla jsem pocit, že mi sluší. Byla to doba, kdy jsem si začala uvědomovat, že je důležité, jak člověk vypadá. Chtěla jsem vypadat dobře, abych se líbila ... proto ty náramky, zřejmě :o) A taky je to doba, kdy jsem se začala tvářit jinak, než jsem se cítila. Při focení jsem dělala, jako že to nevím, že mě fotí, ale moc dobře jsem to věděla a snažila jsem se tvářit "hezky".

Na fotce vedle jsem se svou tetou, mamčinou sestrou. Mám pocit, že byla v mém životě velmi důležitá. Je o 10 let mladší než mamka a o 12 let starší než já, a mně se vždy moc líbila. Chodila tehdy se svým nynějším mužem a mně se to líbilo, že spolu chodí a potají jsem je sledovala, chtěla jsem vidět, jak si dají pusu, taky se mi líbilo, jak se maluje a naučila jsem se to podle ní, ráda jsem k ní chodila na návštěvu, vždycky mě nechala vyprávět svoje zážitky, i když si myslím, že jí to někdy určitě vůbec nebavilo :o), dokonce později, když jsem na gymplu chodila "za školu", chodila jsem k ní domů a tam jsme celé dopoledne prokecaly, protože ona v té době byla na mateřské.

Ta fotka sama je z oslavy mých narozenin. Jsem červnová, a tak jsem je často slavili venku na zahradě.
Mám na ní zalepený nos, který jsem si rozsekla, když jsem proletěla dveřmi do obýváku. Důvodem byla hádka s mým bratrem o cukřenku. On s ní stál u dveří, já se proti němu rozběhla s cílem mu ji sebrat a líznout si z ní cukru :o) Jenže on v poslední chvíli uskočila a já vesele proletěla skleněnou výplní dveří a padla obličejem na vyčnívající střepiny skla ... odnesl to na štěstí jen ten rozřízlý nos.
A jaký šok to musel být pro naše! Pili si v pohodičce nedělní poobědové kafíčko a najednou ... řinčení skla a proudy krve :o)

Fotka vpravo dole je také z mé oslavy narozenin, ale jsem tam trochu mladší. Ráda na tyto své oslavy vzpomínám ... jak se kvůli mě připravovaly dobroty, chystalo se posezení venku, pak všichni přijeli a já byla děsně důležitá a brácha mi záviděl, že jsem dostala dárky a on ne :o)

Poslední fotka - vlevo dole - je nezapomenutelná! Jsme na ní s bráchou zachyceni naší mamkou, která hodně fotila (a proto i máme tolik fotek z dětství). Tehdy si usmyslela, že vytvoří fotografii, kterou viděla někde v nějakém psím časopise.

Naši totiž chovali boxery. Dokonce se jejich chovná stanice jmenovala "z Jo-Lu", což znamená Jožka - Lucka :o) A tak jsme často mívali doma štěnata. Malí boxerci jsou taaak strašně roztomilí, že jsem si je často brala i přes mamčin zákaz do postele a tam jsem se s nima mazlila, pak jsem měla po celém pokojíčku počůraný koberec, no děs!

Ale zpět k té slavné fotce. V tom časopise totiž byli vyfocená ta štěňátka, jak jsou opřená o nějakou poličku nebo zídku a všechny koukají krásně rovně přímo do objektivu. Bylo jich asi 10 a všichni stáli pěkně v řadě jako vojáci :o)
Mamča měla pocit, že to je jednoduché jako facka, jen musíme být trošku šikovní. My s bráchou jsme je měli "usadit" za lavičku, domluvit jim, aby vydrželi, než si to mamča našteluje (to víte, tehdy automatické digifoťáky neexistovaly!), aby všichni koukali jedním směrem a hlavně aby neutíkali!!!
Byl to bohužel nadlidský úkol, mamka se u toho rozčilovala, jak to, že nám to nejde, jak to, že nám furt utíkají a my s bráchou jsme se tak snažili ... ale taky jsme se pak už hrozně smáli (tehdy jsme říkali "tlemili"), protože to fakt nešlo :o)
Jo a všimněte si té čelenky v mých vlasech ... to byl taky hit a koukám, že mi šlo o to, abych ho měla!
.................................................................................

Posted by Picasa
Tady je nejvýraznější fotka ta s naší první fenkou Arzou a jejími štěňátky, skoro každý rok jsme je měli postupně od dvou fen. Na to taky vzpomínám. Jak se jich vždycky narodilo hodně a protože byli "papíroví", tak se ty nejslabší a nejméně vyvedená stěnata musela utratit, což byla taťkova práce, protože jich mohlo zůstat jen asi 6 nebo 7, časem asi i 8. Dokonce to jezdili kontrolovat! Tak to bylo smutné, bylo mi to vždy moc líto.
Ale pak převládla radost nad těmi ostatními. Jak pak začali koukat a chodit a žrát pevnou stravu, všechno kousali a prali se mezi sebou ... a pak zase ta smutná doba, kdy si pro ně po 6 týdnech přicházeli kupci - noví majitelé. Taky se nám stalo, že nám zbyli někteří dlouho, jednoho pejska jsme prodávali a v roce! To bylo slz!

Docela jsme si se psi užili ... a co teprv naši, ti jezdili nakrýt fenu až na druhý konec republiky, nebo dokonce až do Německa! A těch výstav a svodů, co sjezdili, no jéje. Ale měli jsme jednu šampionku, moc hezkou fenku - Ajku, tu měla nejradši mamča. Ale já ne, já nejvíc milovala tu naši první, Arzu (i když Ajka byla její dcera).

Vlevo dole je super fotka ... teda brácha si to nemyslí. Jedu tam na traktůrku, který vyrobil taťka sám! Jožka už jezdil a teď přišla řada na mě. Jenže brácha chtěl ještě pokračovat, ale taťka už vzal mě ... a výsledek vidíte :o)
Byla jsem jednak hrozně důležitá, že řídím "traktor" a jednak ... se taťka přece teď věnoval výhradně MNĚ a ne bráchovi!!!

Velvo nahoře jsem focená na procházce za naší vesnicí. Ráda na ně vzpomínám, když jsme tak chodili s našima. Povídali jsme si, mamča třeba fotila, s bráchou jsme blbli ... prostě pohoda.

Vpravo dole jsou 2 malé fotky.  Na té horní cvičíme ranní rozcvičku. Ten, kdo nám předcvičuje, je náš bratranec Petr z Prahy, který byl tehdy myslím na vojně a přijel za dědou. A tak nás vždy po ránu vytáhl a museli jsme cvičit. Ale nám to nevadilo ... aspoň myslím :o) Měli jsme Petra rádi, uměl to s námi a vymýšlel pro nás různé hry na zabavení.

Ta dolní malá fotka je focená na místě, kam jsme se jeden čas chodili koupat. Je to u nás ve vsi v řece Radbuze. Spíš než koupat by se hodilo říct svlažit. Nesměli jsme tam sami, ale jen s našima.
Pak jsme tam nějak přestali chodit, protože jsme zjistili, že do řeky celá vesnice vypouští své septiky, tak jsme si řekli, že se v tom taky koupat nemusíme :o)
Já si pamamtuju, že už jsem tehdy řešila, že brácha má nohy tenký "jako dráty do betonu" a když jsem s ním srovnala svoje kejtičky, tak jsem začínala mít mindrák ... tady to možná všechno pomalu, ale jistě začínalo :o)
.............................................................................

Zatím končím. Ještě mám dvě koláže ... tak zas někdy příště.
Ale musím říct, že dětství jsem měla fakt pěkný, všude se najdou stíny, ale já si v podstatě nemůžu stěžovat.

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Je moc hezké si takhle prostřednictvím fotek zavzpomínat, zvlášť na bezstarostné dětství... Tuško, ještě že mamka ráda a často fotila... Už vím po kom to máš... Míša

Monika řekl(a)...

Moc pěkné vzpomínání:-)

Jana a Šíša řekl(a)...

Měla jsi opravdu pěkné dětství a moc hezky o tom píšeš.:-) Fotky jsou úžasný. Na té druhé koláži, jsi celá Ninuš. Nebo vlastně...je Ninuška celá Ty.:-))

tanzi řekl(a)...

Také jsem se všimnula podoby!
Moc hezké vzpomínky :)

Justynka a Lucka řekl(a)...

Luci,moc hezké já už mám dloho staré fotky oskenované v PC,ale tohle jsou hezké koláže a super vzpomínání:-)

Tuška řekl(a)...

Děkuji za pochvalu, děvčata :o)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...