Potichu volám "hurááá!"

To moje "hurááá!" je opravdu tichoučké. Nechci nic zakřiknout ... ale zdá se mi v poslední době, že Ninuška je "taková lepší".
Více a lépe na nás reaguje, je odvážnější, vynalézavější, šikovnější, zase trošku "povídá" to svoje "mamama" a "bababa", více se směje.

Nevím, čím to ... netroufám si hádat. Před 14 dny jsem jí snížila večerní dávku jednoho léku na epilepsii (tegretolu) zpět na svoji původní pididávku.

Neuroložka nás přesvědčila, abychom aspoň tu večerní zvýšili, protože hladina tohoto léku byla hrozně nízká.
Mně se do toho nechtělo, protože když jsem ho zkusila navýšit před půl rokem, Nina po 2 dnech byla zase úplně utlumená ... přestala žvatlat, jen se válela po zemi nebo po gauči a "kvedlala se".

Vydrželi jsme to týden a prášek jsme snížili. Během 2 dnů došlo ke zlepšení na původní stav.
Tentokrát jsem to zkusila znovu, protože Nina má stále záchvaty, počet se moc nezmenšuje, stále jich je kolem 10 za měsíc. Navíc mi lékařka řekla, že často ten útlum bývá přechodný a během týdne, dvou vymizí, že jsme tenkrát možná vydrželi krátce.

Byla jsem překvapená, že tentokrát jsme onen útlum nepozorovali. Nenastala žádná velká zněna k horšímu. Jenže u těchto léků člověk nikdy neví. Nenastal sice okamžitý útlum jako tehdy, ale přeci se projevil, a to pěkně pomaloučku a plíživě.

Najednou, po několika týdnech jsme si začali uvědomovat, že už jsme ji douuuho neslyšeli žvatlat, že je zase nějaká línější, jen se kvedlá nebo kinklá, že už zase nějak míň jí ...
A tak, asi po 6 týdnech, jsem jí lék zase ubrala. Zase jsem jí k orfirilu a topamaxu začala podávat ráno i večer jen čtvrtku tegretolu místo půlky.

Změny uvedené v úvodu nastaly téměř okamžitě.

Její větší odvahu a šikovnost vidím v tom, že se začala úspěšně drápat na stoly a stolky v našem bytě. O tom jsem už informovala, včetně videí před pár dny :o)
Také se zlepšila a získala větší jistotu v chůzi po schodech. Často ji teď pouštím a zkoušíme, jestli půjde sama, jestli to ustojí nebo klesne pro jistotu na všechny čtyři. A mám z ní radost! Snaží se. Někdy váhá, váhá, ale jde.
Samotnou bych ji sice po schodech určitě nepustila, ale mám velkou radost z její snahy a odvahy.

Co se šikovnosti týče, na vaši radu jsem vyměnila kroužky, které jsou určitě obtížnější, za přendavání kostiček z košíku do košíku. A Ninušce to docela pěkně jde!!!
Dělá to samozřejmě s dohledem, musím ji k tomu "nutit", trošku jí koriguju ruce, ale nevedu jí je celou dobu!!! Podstatnou část úkolu zvládá sama a dokonce se na něj i častěji "dívá" :o) a nekouká jen, kde co lítá.

Zaznamenala jsem přendavání kostiček na videjko. Foťák jsem měla položený na zemi, abych měla obě ruce volné, takže jsme tam s Ninou bez hlavy :o)
Jinak záznam na videu patří k jejím současným průměrným výkonům. Umí to i líp, ale i mnohem hůř!
A taky se omlouvám za ty bačkory. Až na videu jsem zjistila, že jsou nějaké špinavé ... tak už jsem je umyla :o)  Ale zase mě to tak nedrtí, takže se klidně koukněte.



Ninuška nereaguje lépe jen na nás, ale i sama na sebe!!!
A to je fakt úžasný. Jsem vždycky úplně odvázaná z toho, když ji vidím smát se na mě. A což teprv na sebe!
Je to opravdu teď tak časté - několikrát denně, že jsem natočila dokonce 2 kraťoučká videjka smějící se Niny na svůj odraz v zrcadle. A vždy už to nějakou dobu trvá, než mě napadne vzít foťák a točit!





A na závěr ještě videjko s pejskem. I toho si Ninuška teď všímá více.
Dříve pejsek přišel, na začátku návštěvy ji zaujal, chvilku na něj sahala a smála se na něj a zhruba tak po 3 minutách ji přestal bavit.
Teď se k němu v průběhu návštěvy několikrát, i když na chvilku, vrátila a sama na něj začala sahat :o)



Také mám pocit, že nám o trošku lépe rozumí. Že si osvojila některé věci, které už do ni hustím rok, dva.
Na příklad - je to asi týden nebo dva, kdy si začala po příchodu zvenku sedat sama na židličku u dveří, na které jí zouvám a obouvám boty. Donedávna jsem ji s významným "hačí, Ninuško, hačí" musela do židle zatlačit. Teď stačí jen říct a Nina si sedá. Někdy i dříve, než to řeknu.
To je tak super, když vám dítě udělá to, co  mu řeknete, aniž byste ho k tomu museli fyzicky dotlačit!!! Úžasná změna.
Tak takový to teda je?! Kdyby takhle dělala všechno, jen "na povel", to už by snad ani nebyla žádná sranda :o)

Dokonce začala otevírat lednici nejen doma, ale i u našich. To je přece taky změna k lepšímu ... pochopila, že VŠECHNY ledničky skrývají jídlo, nejen ta naše domácí.

A taky na ní poznám, že chce ven. Stoupá si ke dveřím.
Jen ten fakt, že CHCE ven mě těší. Protože v zimě to byla katastrofa, vůbec tam nechtěla chodit. Možná to opravdu ovlivňuje chladno a zima.

Dokonce se více prosazuje. Ukazuje svým pohledem a náladou, co chce a nechce. Dřív jí bylo vcelku všechno putna. Teď dá pěkně najevo, že něco nechce.

Jo, a víte, kdy má neúžasnější oční kontakt na světě?
Ve chvíli, kdy spolu "usínáme", to by si ta svoje očička mohla vykoukaz, jak je na mě upírá. Ale já se na ni nesmím moc dívat, jinak by bylo po spaní.
A pak taky, když někdy sedím u počítače a nevěnuju se jí. Jenže se mi věnovat chce. Je to zajímavé, že neumí jinak dát najevo, abych si s ní šla hrát. Ndotkne se mě, "nepromluví", jen ke mě přijde a zblízka na mě upřeně kouká, když dělám, že to nevidím (říkám si, třeba na mě sáhne, aby na sebe upozornila), maximálně začne nahlas funět :o)
To už pak nevydržím. Zavírám notebook a utíkám si s ní hrát! 

...................................

Tak jen doufám, že se nerozjede epi, že to Nině vydrží a zlepšení bude mít i nadále vzestupnou tendenci.

Hodlám se zas objdnat s Ninuškou do Krče na neurologii, ať s námi zkusí něco provést.
Vždyť už se 2 roky se záchvaty bimcáme v podstatě na stejné měsíční frekvenci s menšími či většími občasnými výkyvy. Jen léky nám přibývají a nic neubývá.