"Myslela jsem si, že budu učit svoji dceru o světě. Ukazuje se však, že musím učit svět o svojí dceři." (anonym)

13. července 2010

Dovolená "za všechny prachy" (61)

Bohužel, je to tak, nevím, jak jinak vystihnout naši dovolenou.
Těšili jsme se k manželovým rodičům do Rumunska moc. Vypadalo to na pěkné počasí, vedra na cestě jsme se ani nebáli, protože máme "klimošku", léky jsem si s sebou nějaké nakoupila, včetně rostlinného uhlí na průjem, kdyby náhodou ... bohužel smektu jsem nevzala a rehydratační roztok mě ani ve snu nenapadl.
Vždyť jedeme k rodičům a ne někam do hotelu k moři! A navíc, byli jsme tam s Ninou před 3 roky a všichni jsme to zvládli bez nejmenších zdravotních problémů.

Dokonce jsme si opatřili 2 ledničky do auta, takže jsme nakoupili baterii Ninuščiných oblíbených jogurtů a v klidu jsme je v chladu ledničky převáželi, stejně jako "její" chleba a několik pomazánkových másel. Pochybovala jsem, že je v Rumunsku seženem, tak jsme se radši pojistili.

Těšila jsem se, že Ninušce udělám u rodičů pomazánku z čerstvých domácích vajíček, těšila jsem se, že se tam možná rozjí jako tehdy a přibere nějaké nové potraviny do svého jídelníčku, těšila jsem se, že si ji možná přeci jen někdo někdy na chvíli půjčí a já budu moci nahlédnout do knížky, kterou jsem si s sebou pro všechny případy přibalila.
Těšila jsem se, že budu s Ninuškou chodit na procházky do luk a polí a že se tak opálím ... dokonce jsem si řekla, že mi všichni lidi můžou být ukradení, a vzala jsem si kvůli slunci s sebou PLAVKY - sice jednodílné, ale plavky ... s takovou tou záclonou ve stejné barvě na zavázání kolem boků, aby se člověk úplně neztrapnil :o)

Těšila jsem se na domácí víno, které tam občas mívají od jednoho strýčka ... to víno úplně neuvěřitelně voní po lesních jahodách a taky tak chutná. V životě jsem nepila lepší!
Těšila jsem se na halušky s brynzou a večerní posezení u stolu venku pod ořechem, těšila jsem na ty otevřené dvěře do kuchyně, jež jsou nutností, protože když maminka vaří na kamnech, tak je tam v létě zhruba tak 60 stupňů, ale zároveň mi značí svobodu a volnost zdejších lidí...

Samozřejmě jsem měla z několika věcí obavy, ale hodila jsem je za hlavu a doufala, že švagrová prostory, které bude obývat Ninda, upraví tak, aby dcerka něco nezlikvidovala, případně nezlikvidovala samu sebe.
Na štěstí bylo vše připravené a tímto své nejmladší švagrové moc děkuji za to, jak se projektu "bezpečí pro Ninu" bezvadně a spolehlivě zhostila :o)

Obvykle cestujeme kolem 9 hodin. Tentokrát jsme předpokládali, že když všechno půjde dobře, zvládneme cestu zhruba za 11 hodin. Chtěli jsme kvůli Nině častěji stavět.
Ono "když všechno půjde dobře" se ukázalo jako klíčové. Protože ono už od začátku všechno nešlo úplně dobře. Chytili jsme na dálnicích kolony ve všech zemích, kterými jsme projížděli - už v Čechách na D1, pak na Slovensku před Bratislavou, v Maďarsku na obchvatu kolem Budapeště a pak ještě jednu před hranicemi s Rumunskem. Až tam se nám zdržení v podobě postávání a popojíždění krokem vyhnulo.
Zato nás překvapila jiná věc.

Po natankování nafty na první benzínce za hranicemi se nám v autě na displeji rozsvítilo, že máme nějakou poruchu v systému motoru. Bylo už půl deváté večer, všechny servisy zavřené, tak nám nezbylo, než jet dál a modlit se, abychom dojeli domů k rodičům. Bylo to ještě tak přes hodinu jízdy.
Po vypnutí motoru a opětném nastartování se upozornění už neukázalo, a tak jsme nervózně vyjeli.
Opět se stejné varování ukázalo asi půl hodinky před cílem pod velikým kopcem zvaným "Černá hora". Opět jsme vypli motor a opět nastartovali ... a opět ta strach nahánějící slova zmizela ...
Pak už jsme dojeli na místo určení, na štěstí bez nehody. Náš cíl se jmenoval Nová Huta (slovenský název slovenské vesnice se sloveskou menšinou v Rumunsku), rumunsky Šinteu.

Nastalo vítání, mytí a ukládání Ninušky k spánku. Petr se domluvil s bratrem, že v pondělí zajedou do servisu ke známému, ať se na to podívá.

Neděle byla náš vlastně jediný krásný den, který jsme si všichni užili, ale to jsme tehdy ještě nevěděli ...
V neděli byla totiž pouť a to zde znamená velkou mši (když je počasí, tak venku před kostelem) a trh. Mimo jiné se sem na pouť sjíždějí děti starousedlíků, kteří žijí po různu v Evropě, nejčastěji ale v Čechách a na Slovensku. Takže Huť na pár dnů ožije a s návštěvami se dveře netrhnou.
Větu "Tu je, lidi, krásně ... na Huti." je zde slyšet ze všech stran. Často ale za ní jako odpověď přichází věta další: "Tu je krásně ... v neděli odpoledne ... jen než ti dají do ruky vidle ..."

Na mši bylo totálně natřískáno, v životě jsem tu neviděla tolik lidí na jednom místě. Ninu to samozřejmě nebavilo a začala vykřikovat, tak jsme se šli projít po trhu. Nakoupili jsme pár drobností, zastavili se u stánku AVON, který zařídila moje podnikavá švagrová Karolína a prodávala v něm s jednou svojí kolegyní produkty této firmy.

Odpoledne po obědě přišly návštěvy, jedlo se, pilo se, povídalo se, sluníčko svítilo ... naprostá pohoda.

Ta však skončila v pondělí ráno, kdy se Ninuška probudil pokakaná.
Ten den se jí to podařilo ještě pětkrát, chudince. Vodový průjem a v něm jen kuličky orfirilu.
Zároveň přestala jíst a téměř pít. Pila jen, když se probudila. To vypila třeba skoro hrnek čaje. Jenže se moc nebudila, protože téměř pořád spala.

Nálada klesla na bod mrazu. Snažila jsem se do ní rvát aspoň pití, použila jsem i stříkačku.
Dostat do ní ráno a večer antiepileptika, byl boj na život a na smrt.
Navíc se, potvůrka, zřejmě ze zoufalství naučila, že když se mi podaří jí něco nacpat do pusinky, nemusí to hned spolknout, ale drží to v ní, ředí obsah ještě slinami a pak to plive a vypouší po stranách. Takže jí z pusy vesele vytékala již rozpuštěná antiepileptika, rostlinné uhlí, čaj, jogurt ... zkrátka vše. Dodnes nechápu, že v podstatě kromě jednoho, neměla žádný záchvat, protože ani jeden den od onoho "slavného" pondělka neměla stoprocentně dávky epi léků celé, kuličky orfirilu jsem honila pod jejím trikem, po posteli, za uchem apod.

Navíc manžel ten den se švagrem vyrazili  do servisu, aby zjistili příčinu vzkazů, které nám naše auto v sobotu vysílalo. Pán okamžitě po nastartování věděl, kam se podívat. Upozornil je na černočerný kouř linoucí se z výfuku našeho auta a pod kapotou jim ukázal na hadici, která vede k turbu. Byla v ní díra jako vrata. Prý ještě pár kilometrů navíc a odešel by nám celý motor.
Nakonec se chlapcům podařilo sehnat stejnou hadici na jednom vrakovišti, takže jednak polovinu peněz ušetřili a jednak jsme nemuseli čekat několik dnů na novou, která by se musela objednat. Tak aspoň něco se vydařilo.

V úterý ráno případ Nina pokračuje. Nina začíná být slabá, motá se jako moucha, stále nejí a skoro nepije, opět průjem, ale tentokrát jen jednou. Nevypadá dobře, začíná mít suché rty. V poledne vyrážíme k  místní lékařce. Ona je sice Rumunka, ale sestřičku jí dělá jeptiška z kostela a ta mluví slovensky. Na štěstí i švagr Jožko mluví plynně rumunsky. ... Tehdy jsem ještě netušila, jak moc mi jeho rumunština pomůže!

Lékařka byla velice milá a ochotná, vyšetřila Ninu, dala nám 3 prášky a jeden balíček smekty a napsala na totéž recept. Zároveň doporučila, že pokud se Nina po prášku a smektě a hodně pití (chacha) nezlepší do 3 hodin, musíme do nemocnice, aby jí dali infúze.
Na konec si ani nevzala peníze. Ačkoliv měla v čekárně ceník, kde jsme vyčetli, že ošetření pacienta, který není rumunským občanem stojí 20 lei (asi 120 Kč). Nechtěla nic ani za boha, a tak jsem poděkovali a šli domů.

Nina se nezlepšila ani o kousek. Vyrazili jsme tedy do nejbližšího města Alešd do nemonice s tím, že je zřejmě dehydrovaná a potřebuje zavodnit kapačkami. Lékař na pohotovosti se na ni skoro ani nepodíval a okamžitě řekl, že tady na to nejsou vybavení, že pokud stále jen spí, může to být i nějaká otrava a tady že jí nikdo neudělá pořádné testy a rozbory, navíc pediatr už tam nebyl ... a vyslal nás do nemocnice do krajského města Oradea (hned za hranicemi). Tam je prý velká dětská klinka, kde nás přijmou na gastroenterologii.

Já byla v šoku, v tu chvíli mi začínalo být jasné, že už se ten den domů nevrátíme. Měla jsem nasednout do rumunské sanitky a jet do rumunské nemocnice, skoro 100 km od Hutě, kde jsem nakonec strávila 3 noci!!! Až v pátek odpoledne nás pustili (po mé intervenci) a v sobotu ráno jsme jeli zpátky domů, do Čech.

Jak jsme to s Ninuškou prožívaly v nemocnici a co všechno dalšího naši rodinu potkalo, napíšu příště, dnes už nějak usínám.
Ale bylo toho ještě dost :o(

12 komentářů:

hana.kubikova řekl(a)...

Ahoj,
zrovna jsem se chtěla podívat na facebook, jestli tam od tebe není nějaká zpráva, myslela jsem na Vás od té doby, co jsem si v pátek přečetla zprávu o hospitalizaci. No, vidím, že to byla dovolená "plná dojmů". Ale vzhledem k tomu, že už jste zase doma, tak doufám, že to všechno nakonec dobře dopadlo. Držím palce, ať si aspoň rekonvalescenci prožijete v klidu a jsem docela zvědavá na další "zprávy z bojiště". Teď už jdu ale taky spát, dobrou.
Anny

Silvie řekl(a)...

Luci, tak to pojmenovani vazne sedi. je mi to hrozne moc lito, skoda, ze jste si dovolenou nemohli uzit v plnem dousku. Jakoby to bylo naschval. Doufam, ze Ninuska je uz vporadku a ze dalsi zpravy o dovolene budou o trosku lepsi. A vitam vas doma.

Dana řekl(a)...

Ahoj Luci,čekala jsem na zprávy od vás-taky jsem pořád sledovala face...To jste si užily, opravdu tohle chápu a moc - tyhle stavy Bětuška mívala každou chvíli, když se jí projevila ta metabolka...prostě rozvrat a šup na kapačky. Člověk cítí úplnou bezmoc a zoufalství. A strach!A to jsme vždy v Čechách a mám kolem sebe zázemí.Jste s Nindou tak statečné. No a ty jsi úžasná, žes to tam takhle zvládla (já bych se v cizině asi pominula). Čekám netrpělivě na pokračování a posílám Ninušce pohlazení.

Jana a Šíša řekl(a)...

Ahoj Luci, to mě tedy strašně mrzí, že to takhle dopadlo.:-( Jak popisuješ dovolenou v Rumunsku, úplně jsem se těšila s Tebou. Pak už mi šel mráz po zádech. :-( Musím také obdivovat, že jste to tam takhle zvládli. Doufám, že už je Ninušce dobře a zbytek léta budete mít pohodový a v klídku. Velkou pusu Nindě posílá Jana a Šíša

Jen tak řekl(a)...

Ahoj. Doufám, že je už Ninuška dobrá a že sis i ty už odpočala. Ninušce pohlazení. Sam

Justynka a Lucka řekl(a)...

Luci,přečteno jedním dechem,je mi to hrozně moc líto.Taky jsem pořád sledovala jak to s Váma je na face a tajně jsem doufala,že do té nemocnice neakonec nepůjdete.No co na to napsat,Luci hlavně že už jste doma a v pohodě,sice dovolená byla pokažená,ale příště se to vydaří neboj,není všem dnům konec.I já tě tedy moc a moc obdivuju,jak jsi to zvládla v nemocnici v cizí zemi,to je má noční můra(asi nebudu sama)to určitě děsí všecky...Ale myslím,že Vás to zase muselo ohromně posílit a už Vás nemůže nic rozházet...Užívejte léto,je krásně a nemyslete na to,ale řeknu ti že svět je děsně nespravedlivej:-(Přejem aby bylo už jen dobře a Ninušce taky posíláme hubanec a mamce poplácání na rameno:-)

Miška řekl(a)...

Tuško a tuštičko,holčiny je mi moc líto že z dovči byla "dovča za všechny prachy".Doufám,že už je líp.Držte se kočky.

Monika řekl(a)...

Hlavně že už jste doma, máte toho za sebou hodně!

tanzi řekl(a)...

Chuděrka malinká :( snad je už ok

lunarka řekl(a)...

Ahoj Lucko,
tak to je jak horor.Čekala jsem až přijedete,abych se konečně ozvala kdy přijedem.Ale tohle jsem nečekala.Když se nedaří,tak se nedaří.Tak holky hlavně aby se vám dařilo doma :o)).Těšíme se na vás.Pa Pavlína s Niky.

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Lucko,
tedy to je mi taky strašně moc líto, co vás na dovolené v Rumunsku všechno potkalo!!!
A přidávám se, je obdivuhodné jak jsi to vše zvládla - nemoc, hospitalizaci, jsi ohromná statečná holka! Nám se něco podobného stalo na pobytu od rané péče před 2 roky, akorát s rozdílem, že Danča zvracela, motala se a tak nás hodné tety dovezly ze Srbska u Berouna do Motola.Tam jsme byly 3 dny hospitalizované, Danču zavodnili a bylo dobře. Ještě jsme se mohly vrátit na konec pobytu a rozloučit se se všemi rodiči a dětmi. Nedovedu si představit něco podobného během zahraniční dovolené:o(.Těším se taky na další zprávy a přeju ať už je vše na dobré cestě k uzdravení Ninušky! Holky jste moc moc statečné! Jitka a Danulka

Tuška řekl(a)...

Holky, díky za soustrastná slova, právě se chystám dopsat zbytek. Ona to totiž nebyla jen ta nemocnice, aby toho nebylo málo.

Jinak Ninuška je už fakt ok. Dnes dokonce kakala bobečky, což jsem oslavovala. Papá už zase jako dřív a pije taky.
Měla jsem pocit, že se jí ulevilo hned, jak přišla domů. Ze začátku měla ještě průjem, ale hned začala jíst - byla jsem z toho úplně překvapená.
Je fakt, že zpočátku ji krmil taťka, mně totiž neveřila, protože jsem předtím do ní rvala násilím ty všechny léky. Ale tatínek byl hodnej hrdina a pyšnil se tím, že od něj si vezme.
Mně to bylo jedno, hlavně že začla jíst ... teď už teda jí i ode mě a tatíček tudíž nemá potřebu už dokazovat jakej je borec a s krmením je konec ...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...