"Myslela jsem si, že budu učit svoji dceru o světě. Ukazuje se však, že musím učit svět o svojí dceři." (anonym)

16. července 2010

Pít či nepít, čekání na hovínko a cestou necestou domů neboli konec trilogie (63)

První noc v rumuské nemocnici. My s Ninou obě v denním oblečení, Ninda na infuzích, tudíž po suché denní plence pročůrané za noc tři, horko k zalknutí, ukrutně vrzající postel při každém mém sebenepatrnějším pohybu. Nina na štěstí spala ... ostatně, spala teď vlastně pořád.

Ráno přikvačili manžel a švagr, vstávali kvůli vizitě v půl šesté, chudáci. Doufali jsme, že se něco dozvíme. Doufali jsme, že se dozvíme, že Ninuška je už v pořádku a můžeme jít domů. Ale pohled na ležící dceru mě ujišťoval, že domů stoprocentně nepůjdeme nejen dnes, ale ani zítra.

Při vitizě se mě ujal jeden mladý lékař, který uměl výborně anglicky a mohla jsem se ho ptát na cokoliv. Na všechny moje dotazy odpověděl, vše mi vysvětlil, co se bude dít, co je nutné, co je vhodné. Bylo skvělé, že můžu s někým mluvit a nejsem jen odkázaná na tlumočení ( i když i za to samozřejmě švagrovi velký dík!!!)
 Dozvěděla jsem se, že aby nás pustili, musí Nina začít pít, aspoň trošku jíst a vykakat se (chtěli udělat rozbor stolice). Ptala jsem se, co když se nevykaká. Lékař se usmál a řekl "ale vykaká". Já jsem si tím nebyla tak jistá, když nic nejí už 3. den.
Řešili epilepsii, mikrocefalii, které si nějak hned kupodivu všimli, měřili jí hlavičku a naměřili o centimetr méně než naše neuroložka.

Já jsem se ptala, kolik bude stát léčba. Sdělili mi, k naší velké úlevě, že pokud má Nina modrou evropskou kartičku, nebude platit nic, léčbu bude mít zdarma. Zaplatím jen já za pobyt s dítětem, a to stejně jako všechny ostatní rumunské i nerumunské matky 20 lei na den (asi 120 Kč). Nakonec jsem za pobyt zaplatila 60 lei.
Měli jsme všichni sjednané cestovní připojištění a ani ho nebylo potřeba.

Tento pan doktor za námi chodil i během dne a vždy prohodil pár slov, zeptal se na Ninu, jak jí je, jestli pije, jí apod.
Jiná kapitolka byly sestřičky. Byla jsem pro ně exot, který s nimi chce pořád komunikovat, ptát se a něco řešit, ale ony mu nerozumějí. A tak před ním raději zdrhají, pokud to jde :o)
Ale jinak musím říct, že se opravdu snažili. Přesto, že jsem je asi musela hodně štvát, protože jsem vždy chtěla vědět, co se malé bude dělat, proč se to bude dělat, co jí dávají za léky a na co jsou, chodila jsem se ptát, jestli by už neměla dostat infuze, že bych jí potřebovala změřit teplotu apod.

Jedna sestřička vynalezla dobrý systém. Vždy, když šla Ninušce provést nějaký úkon, našla si to slovo zřejmě ve slovníku a pak mi ho sdělila. Dobrý, aspoň jsem byla v obraze :o) Takže přišla se stříkačkou v ruce píchnout Nině antibiotika a povídá: "Injection." Já na to kývla hlavou: "OK."
Pak jí naštelovala infúzi. První kapala rychle, druhou nastavila na pomalý chod a povídá směrem ke mě s významným pohledem na kapačku: "Slowly, veeeery slowly."
"OK." Pochopila jsem opět.

Ve čtvrtek večer se Ninuška poprvé od úterý ráno vykakala, zájasala jsem a běžela se pochlubit s úlovkem sestrám. Ty odebraly vzorek a pochválily mě. Taky začala tento den více pít.
Jen to jídlo, nemohla jsem do ní dostat nic.
Ptala jsem se na to našeho hodného lékaře a on řekl, že je možné, že tím, jak dostávala infúze s glukózou, má glykémii na super úrovni a zřejmě nepociťuje hlad (jestli jsem to dobře pochopila). Musíme prý počkat, až se objeví pocit hladu, a mám jí nabízet k jídlu věci, které má ráda, což tam byl trochu problém. Na sucho opražený bílý chléb Nina nejí, ani když je fit.

Ptala jsem se zničeně, jestli je její stav vážný. K mé radosti odpověděl, že si nemyslí, že je to vážné, horečku nemá, dehydrovaná není, trochu pije, vykakala se, bakteriální infekce se léčí antibiotiky ... jsem prý spíš frustrovaná z toho, že nejí a málo pije, ale jinak je Nina celkem v pořádku.
Nina sice v pořádku nebyla. Pořád byla hodně spavá, ale jeho slova mi dost pomohla. Zněla rozumně a logicky a myslím, že mě nechtěl jen utěšit, ale ... zkrátka měl pravdu. Viděl Ninu jinak - profesionálně, úplně jinak než já, ubrečená, nešťastná máma v cizojazyčném prostředí.  

Ve středu po vizitě chapci odjeli vyřizovat pojistku kvůli včerejší havárii, tedy vyplňovat opět papíry...

Aby neměli střetu s veřejnými orgány málo, když za mnou jeli ve čtvrtek, odchytli je policisté na konci vesnice, prý za rychlost.
K tomu musím podotknout, že manžel je velice opatrný řidič, jezdí pomalu a zásadně dodržuje rychlost, někdy pečlivěji než já :o)
Proto nechápal, co se děje. Bohužel, ke konci vesnice ho předjíždělo auto, tak přibrzdil a když ho minulo, přidal plyn. Tím se dostal pár metrů před označením konce vsi na rychlost 61 km v hodině.
Policisté je zastavili, oznámili mu, že překročil rychlost a zároveň si při jednání s nimi všimli, že nemá zakoupenou tzv. "taxa dedrum", což je známka na rychlostní silnici. U nás v Čechách to zatím ještě neexistuje, my máme jen dálniční známku.
Dosud jsme tuto známku  nikdy nekupovali, protože jsme vždy jen Oradeou profrčeli tam a pak zpátky domů, takže jsme si řekli, že kdyby náhodou, vymluvíme se, že jsme cizinci a že to nevíme.

Jenže teď jezdil Petr za námi do Oradey den co den ... a na to, že nemá známku zapomněl. Policisté odešli a začali vyplňovat papíry kvůli přestupku a pokutě, která se musí zaplatit na městském úřadě (v Alešdi) a doklad o zaplacení dovézt (nabo poslat) na policejní stanici v Oradei.
Kluci zůstali sedět v autě, když vtom Jožo povídá, že by za nimi asi radši měl zajít a zjistit, co tam vlastně píšou, jakou pokutu Petrovi chtějí dát. Chvála bohu, že ho to napadlo! Jinak bychom platili nejen pokutu za rychlost 60 lei, ale i pokutu za to, že nemáme tu známku, už to tam měli prý skoro napsané a mělo to být v přepočtu 5000 korun!

Jožo se pustil do smlouvání, že to Petr nevěděl, že to v Čechách není, že jezdí za dcerou do nemocnice, že jí vezou léky ... (pak nám doma říkal, chudák, že tu Ninušku si bral tolikrát jako záštitu, až je mu hanba, ... ale to se nepočítá, Jožo!).
Starší policista byl zatvrzelý a nechtěl povolit, když pak odešel zastavit další auto, mladší změkl a pokutu za chybějící známku odpustil a nevypsal, ale zapsal do papírů výstrahu, strhl Petrovi 2 body (rumunské) a přikázal okamžitě ji koupit na nejbližší benzínce.

Já jsem mezitím v nemocnici zdůrazňovala, že v sobotu jedeme domů, do Čech, a proto musíme nejpozději zítra, tedy v pátek, být propuštěny z nemocnice.
Náš mladý lékař to odsouhlasil, že by to neměl být problém, dcera vypadá zdravě, i když zatím nejí. Jen jí ještě zítra ráno naberou krev a udělají jí znovu stejné testy, které dělali v den příjmu - byla jsem zvědavá hlavně na ta játra.

Už jsme to tam nějak přestály. Nemohla jsem se dočkat zítřka. Od rána jsem se v pátek dožadovala náběru krve na testy. Nikdo nic nevěděl, až konečně v deset dopoledne se sestrám nějak doneslo, že se krev opravdu nabírat bude.
Pak přišla doktorka - primářka, která jakžtakž mluvila anglicky. Řekla, že jíst může Nina všechno, že dostane ještě na 3 dny léky, výsledky testů budou do 2. hodiny, já zaplatím - to ještě vytelefonovávala, jestli je to stejné jako pro ostatní. A to bylo vlastně všechno.
Před druhou hodinou mi předala lékařskou zprávu v rumunštině a sirup - lék.

Když přijeli kluci a Petr šel platit za můj prázdninový pobyt v nemocnici, vyskytl se problém ... sestry Jožovi vysvětlovaly s omluvou, že nám nemůžou dát potvrzení na ty peníze, protože v pátek je tam paní, která se tím zabývá jen do dvou. Byly 2 hodiny a 10 minut a nikdo mi nic neřekl, aby přijeli před druhou. Prý jsem jim nerozuměla ... no, rumunsky určitě ne.

Pak už nás čekal jen návrat k rodičům, vítání, balení, loučení a v sobotu ráno v 5 jejich a ve 4 našeho času jsme vyjížděli směr Česká republika.
Ještě jsem večer s Jožou stačila zhruba přeložit tu lékařskou zprávu (měla v ní mimo jiné diagnózy i dg. "hepatocytoliza", což znamená rozpad jaterních buněk!) a všichni jsme zavzpomínali na uplynulý týden. Jožko se smál, že tolik papírů jako s Petrem za pár dní nevyplní normálně za celý rok.

Cesta domů opět nebyla nic moc. Jeli jsme to 14 hodin a kousek, zdrželi jsme se v Debreceně, kde jsme si nevšimli správného nájezdu na správnou dálnici a pak taky v Budapešti, přes který jsme nechtěli jet, chtěli jsme opět využít obchvatu kolem něj, ale najednou jsme se v něm zkrátka ocitli.
Já už otrkaná z nemocnice jsem na sebe vzala ptaní se lidí na správnou cestu. Představte si, že maďarská číslovka tři (sháněla jsem se po dálnici M3) má TŘI slabiky!!! Reprodukovat bych si je už tedy netroufla, znělo to hrozně :o)

Večer před půl sedmou jsme konečně ve zdraví (Nina v částečném) dorazili do našeho města, k našemu domu, do našeho bytu! Hurrrááá. Sláva nazdar výletu, už jsme doma, už jsme tu!!!

Ninda se ohromně rychle aklimatizovala, hned začala více jíst a pít, prostě to doma poznala a doma je holt doma.
K dnešku se jí vede báječně a i přes ta ohromná vedra má obrovskou chuť k jídlu, snaží se asi nabrat zpět to 1 kilo 20 deka, které zhubla. Včera večer v 9 hodin ještě nutně musela mít chleba, nemohla jsem ji dostat od lednice.

Konec je tedy dobrý. Ale mrzí mě, že se to všechno tak pokazilo, když pominu to, že Nině bylo moc špatně, ještě jsme si ani pořádně nepopovídali s příbuznými, projezdilo se spoustu peněz navíc, doma Petr moc nepomohl, ta havárka, pokuta, já nervy nadranc ... jen doufám, že jsme si vybrali smůlu aspoň na deset let dopředu!!!

Kdo dočetl až sem, tomu gratuluju k výdrži, ale já jsem se z toho musela vypsat ... a hned je mi líp :o)

8 komentářů:

hana.kubikova řekl(a)...

Ufff. Gratuluju k návratu. Co nějakou dovolenou na zotavenou?:-)
Anny

Dana řekl(a)...

Luci,to je teda na román. Nevím, jestli bych se nepominula. A ještě do toho ta nehoda a pokuty...prostě když se něco ....tak pořádně. Máš můj obdiv a říkám si, že do Rumunska asi dlouho nepojedete,že? Jak se z toho otřepal manžel? Jak píše Anny-teď by měla následovat nějaká zotavovná :-).

Miška řekl(a)...

Tuško a tuštičko,jsem ráda,že už je líp.Vůbec,ale vůbec vám tu story nezávidím.Doufám,že máte na hodně dlouho vybráno.

Monika řekl(a)...

Jo, chtělo by to někde se v klidu zrekreovat:-)

daita řekl(a)...

Ahoj, při čtení mě fakt mrazilo a máš můj obdiv jak jsi to s Ninuškou v nemocnici zvládla. Hlavně, že už je v pořádku.

Anonymní řekl(a)...

Tak to jsem ráda,že nakonec všechno dobře dopadlo.
No jo,to byla tedy fakt smůla do zásoby na deset let.
Tak si užívejte prázdniny.
Máme radost,že už je líp. Dovedu si to představit.
(u mě by byla ještě komplikace,že anglicky tak trošičičku a německy tak o malinko víc:-)),teď vidím jak je Anj důležitá.
Sikorka(nepřihlášená)

Anonymní řekl(a)...

Milá Lucinko a Ninuško Konečně dnes jsem se dočkala troch normálního počasí a tak jsem si přečetla tvůj blok.Co se týká pobytu v Rumunsku tak to jsem prožívala s tojí maminou myslela jsem na vás a jsem ráda,že už jste ve zdraví doma.Lucinko ty jsi se minula povoláním jak ty dokážeš vše pěkně popsat a přiblížit.Pozdravůj taky Petra mějte se hezky myslím na vás teta

Tuška řekl(a)...

Děvčata (a teto :o) děkuji vám za pozbudivé komentíky. To víte, teď už je dobře, doma.

Rozhodně musím souhlasit se Sikorkou, že ANJ me zchránila, bez ní bych byla úplně v p..... :o)

Manžel teď je trošku na nerv, protože tu běhá a vyřizuje tu pojistku té milé dámy, co do nás picla.
Ona totiž tady v Čechách její pojišťovna nemá pobočku, takže jsme přes asociaci pojišťoven zjistili, že ji tu zastupuje Kooperativa, tudíž to vyřizuje přes ni.
No, bude to nadlouho, ale my nespěcháme, protože poškození není moc na první pohled vidět (jen trošku), takže až to bude, tak to bude.

Jo a k tomu zrekreování ... letos už to nevyjde, nejsou prachy na nic dalšího :o)

Ale příští rok mám slíbené moře, a to s mojí mamkou, že prý Petr bude doma s Ninuškou, vezme si na to dovolenou! A pak zase on pojede s bráchou k rodičům a já budu s malou doma!!!! Super, ne? Už teď se těším, tak jen aby to vyšlo :o)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...