"Myslela jsem si, že budu učit svoji dceru o světě. Ukazuje se však, že musím učit svět o svojí dceři." (anonym)

16. února 2011

Cesta do Prahy (86)

"Do Prahy je cesta dlouhá, kdo ji nezná, ten je trou ...
... bili hasiči do pochodu, že jim spad velitel do za ...
.... chovej nám hospodine, ať jsme tlustý jako svi ...
... ť měsíčku za humna, ať nešlápnem do ho ...
... vořili jsme slušnou báseň, kdo ji nezná, ten je blázen." :o)

Do Prahy je cesta dlouhá, ale my ji známe, protože jen trouba si všechno včas nezjistí na internetu. Sláva mu!

Všechno šlo jak na drátkách, vlak se ukázal jako ideální cestovní prostředek pro dítě jako je Ninuška. Opravdu jsme díky naší ZTP/P průkazce jely zdarma a ještě se na nás průvodčí usmívaly (byly to ženy) a pomáhaly nám s kočárkem z vlaku.
Cesta z Domažlic do Prahy byla bez přesedání a trvala mnichovákem 3 hodiny, což je dobrý čas! Tak akorát, aby to vydržela i Ninda. Zjistila jsem si, že v "našem vlaku" existuje kupé pro vozíčkáře a matky s kočáry. Je tam u toho i prostorné WC s přebalovacím pultem, který jsme my samozřejmě už nevyužily, na to je Nina moc velká.

Kupíčko bylo veliké, i s golfkami tam Ninda měla dost místa na chození a skákání. Docela se jí tam líbilo, chvíli koukala i z okna, jedla, pila, a všechno to, co k tomu patří :o)
Na hodinku usnula mě na rukách. Bylo tam teploučko, vcelku čisto. Dokonce jezdil pán a nabízel nápoje a laskominy. Koupily jsme si s mamkou kafe a probraly jsme za ty tři hodiny všechno možné i nemožné.
Takže začátek dobrý :o)

Na Hlavním nádraží v Praze jsme využily výtah dolů.
Měla jsem trochu obavy v metru z jezdících schodů a řešila jsem, zda Ninušku vyndat z golfek, jenže zrovna usnula ... Jak jsme tak stály před schodištěm, přihnala se nějaká milá paní, popadla golfky a sdělila mi, že nám ukáže, jak se to dělá, že má praxi se svým kočárem. Vjela do schodů, postavila golfky na zadní kola na jeden schod, stáhla je k sobě, takže přední kolečka zůstala ve vzduchu, a už se jelo.
Byl to opravdu jediný způsob, jak cestovat po metru s kočárkem. Občas jsem měla trochu závrať, obzvlášť na těch vysokánských schodech, ale nedal se nic dělat, musely jsme fungovat :o)

Dostaly jsem se bez problémů až na Dejvickou, kde jsme opět použily výtah, který nás vyvezl na ulici, ven z metra. Jen při přestupu na Muzeu jsme musely Ninu vyndat z golfek, aby vyšla nejezdící schody sama a já po nich vytáhla kočár.
V metru jsme s mamkou měly oči připíchnuté do mapky metra a vedly takové řeči jako: "Hmmm, ale jede to rychle, co?" nebo "Ale ten průvan je nepříjemnej." nebo "Tamhle ty stanice píšou, podívej, jak to tam jezdí."
Zkrátka ... nikdo by na nás vůbec nepoznal, že holky z venkova dorazily do hlavního města :o)

Na Dejvické jsme nasedly na autobus, který naštěstí jel během pěti minut, byly jsme dvě, takže s kočárkem to šlo docela dobře. Na druhé zastávce, která už byla vlastně za Prahou, na nás čekal strejda a s velkou slávou nás dovezl na místo určení, k příbuzným, kde jsme měli domluvený nocleh.
Ninuška u nich kupodivu spala jako zabitá, pila jen jednou za noc, až k ránu, a vydržela do neuvěřitelných skoro sedmi hodin spát. Bohužel částečně i kvůli záchvatku, který v posteli prodělala.
Ráno snědla na snídani párek s chlebem a ještě jogurt s léky. To jsem byla jak v Jiříkově vidění. Párek?

V půl deváté jsme vyrazily na další cestu. Strejda nás dovezl až k metru, takže my jsme měly za úkol se dostat do Vršovic, kde se nacházel cíl naší cesty.
Z náměstí Míru jsme jely tramvají asi pět zastávek, rvaly jsme golfky s Ninou do prostředních dveří, až vevnitř jsme zjistily, že na kočáry jsou určeny dveře zadní, kde je větší prostor. No co, chybami se člověk učí, že?
Nakonec jsme se přesunuly ke dveřím a čekaly, až se otevřou, abychom mohly ven. Lidi na nás koukali, tramvaj stála, ale dveře se neotvíraly. Pak mi došlo, že se asi má zmáčknout caflík, který na nich je, aby se otevřely ...

Trošku jsme fakt působily jako z Balíkova. Přitom jsem v Praze rok bydlela, jenže člověk všechno zapomene, když tam léta nežije, navíc tehdy jsem nemusela řešit kočáry a podobné věci. Ale co, důležité je, že jsme všechno bez úhony zvládly a dostaly se až k Janě a Paulu Babtie.
O HANDLE kontrole bych ráda napsala něco zvlášť, až si to srovnám v hlavě. Každopádně to bylo úžasné, přínosné a jsem ráda, že jsem tu cestu k nim podnikla, že mne nezviklalo to, že se nepovezu autem.
Posted by Picasa
Na cestě na vlak domů jsme byly s mamkou lehce nervózní, protože jsme to měly tak tak, ale naštěstí jsme vše stihly a uvelebily se opět v našem kupé ve stejném vlaku.
Nina cestu domů úplně celou prospala, stejně jako půlku handle kontroly, jen se probudila na jídlo a taky měla zase ještě jeden záchvat. Spala i cestou domů v autě, když nás na nádraží vyzvedl tatík.
Zato v noci řádila ... no hrůza. To je taky na samostatný článek :o(

A ještě chci udělat radost Olze, v jejímž bytě se odehrávala kontrola handle. Koukni, Olino, jak Ninušce ta vestička sluší. Ani jsem nečekala, že bude s růžovou tak ladit :o) Ještě, že už je Vojtovi malá :o)
Posted by Picasa
Suma sumárum, cesta se vydařila, počasí se vydařilo - ani kapka, ani vločka, ani mráz, dopravní prostředky zvládnuty. Až na ty 2 záchvaty byla Nina naprosto v pohodě. Účel cesty se taktéž zdařil, vše proběhlo na výbornou ... co víc si přát!

12 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Tak jste to zvládly úžasně :0), tři hodiny ve vlaku není zrovna krátká doba, i když Nina dlouhé cesty zvládá, když byla až v Bulharsku. My když už jedeme 2 hodiny autem, tak děti to nebaví. Už se těším na ty další články :0)
Míša

hana.kubikova řekl(a)...

Gratulujeme, jste fakt dobrý!
Hanka

Amelie řekl(a)...

Holky, vy jste šikulky. Super jste to zvládly. Nedovedu si představit Jendu 3 hodiny ve vlaku.

tanzi řekl(a)...

jste borci!!!!!!!!!!!

Evina K. řekl(a)...

Jste ti nejšikovnější vesničtí "balíčci" v Praze. Těším se na všechny avizované samostatné články. :-)

Tuška řekl(a)...

Dlouhé cesty jsoou na draka, Míšo, i u nás. U niny je docela dobrý, že ji to ukolíbává a dost z cesty (do Rumunska :o) vždy prospala.

Ale na vlaku je právě výhoda toho, že nemusí celou dobu sedět ušněrovaná v sedačce. může si volně chodit po kupé.

Neuměla jsem si představit Ninu v autobusu. Tam se chodit nemůže a stoprocentně bych ji neudržela na sedačce 2 hodiny, tak dlouho nám trvá cesta busem do Prahy (na Zličín).

Takže vlak fakt dobrej. A i tady dost spala.

Anonymní řekl(a)...

To jste teda zvládly skvěle. A věřím, že to stálo za to, protože Jana s Paulem jsou skvělí. Ninušce přeju co nejvíc dalších pokroků. Pavel

Anonymní řekl(a)...

Jo, jo, tušila jsem, že to spletu... :0) Tak už mám jasno, ale dálka to je... Míša

Eva řekl(a)...

To mi připomíná naši cestu do Prahy. Fakt by na nás nikdo "nepoznal", že jsme z Balíkova :) My měly jen smůlu na blbce, kteří nás ve vlaku nechtěli pustit sednout. Jednou jsme se domáhaly místa v ZTP kupé a studenti, kteří v něm seděli, mě odkázali na vedlejší vagón. Že tam je také ZTP kupé, ať si jdeme tam, oni tu prý byli první. Samozřejmě jsem se nedala. No a nedávno nám zase nějaké slečny nechtěly uvolnit sedadlo, na kterém měly položený notebook, prý by se jim poničil.....

Justynka a Lucka řekl(a)...

Ahoj děvčice,zvládly jste to tedy bravurně...nádherné fotky a zážitky taky supr.....jste prostě jedničky...

AndyPan řekl(a)...

Krása..holyk já jsem tady dvacet let v praze a taky někdy čučím:-) Máme stejnou čepičku..tesco, tesco:-)

Anonymní řekl(a)...

Ahoj!
Ta vestička Nindě opravdu sekne! Fešanda! Fakt jsi mi udělala radost:-)
Olina

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...