"Myslela jsem si, že budu učit svoji dceru o světě. Ukazuje se však, že musím učit svět o svojí dceři." (anonym)

15. července 2010

Právo silnějšího, nemocnice a angličtina aneb pokračování naší dovolené (62)

Náš příběh minule skončil v okresní nemocnici. Tam odsud nás převážela sanita do velké krajské dětské nemocnice.
Nevím, jak vypadá jízda českou sanitkou, nikdy jsem s ní nejela, ale v té rumunské jsem valila oči.
Protože už byla obsazená nějakou zvracející holčinou, která tam ležela na lehátku, a její maminkou sedící u ní, měla jsem nastoupit jen já s Nindou s tím, že Petr s Jožou za námi pojedou autem. Když však zdravotnice v sanitě zjistila, že neumím rumunsky a mluvím jen anglicky (a česky, ale to jí nepomohlo :o), přibrali jsme ještě švagra, aby se mnou mohla během převozu vyplnit papíry.
Manžel jel za námi tedy sám. Cestou jsem sledovala skrze skleněnou výplň ve dveřích sanitky, jestli za námi jede a stal se pro mě na chvíli jedinou jistotou. Když jsem ho neviděla, protože ho předjelo nějaké auto, znervózněla jsem ... co když se ztratí a nenajde pak tu nemocnici?

Zdravotnice mě usadila na sklápěcí sedátko naproti dveřím vozu, spící Ninu jsem měla na klíně. Jožko seděl na kraji postele druhé pacientky, těsně u dveří. Představa, že budu takto nepřipoutaná v házející a rachtající sanitce sedět minimálně hodinu a půl mě dost vyděsila. Navíc asi 5 cm od Ninuščiny hlavy byl  jakýsi kufřík s kovovými rohy a já měla pocit, že do něj při příštím nadskočení musí Nina nutně narazit a rozbít si hlavu.

Ta sanitka, na pohled k nerozeznání od našich, neměla zřejmě vůbec žádné pérování, nebo jak se tomu odborně říká, prostě co hrbolek na silnici, to obrovské nadskočení a burácení u nás vzadu v sanitě. Rozhlíželi jsme se s Jožou při každém takovém nárazu, jestli na nás něco zeshora nepadá, jestli je tam u stropu vše napevno přidělané. Na štěstí nic nespadlo.
Paní zpovídala švagra, který mi dotazy překládal a zpětně na ně zase odpovídal v rumunštině.

Když už jsme byli téměř u nemocnice, stalo se něco, s čím nikdo z nás nepočítal a co situaci ještě zhoršilo.
Jožo kouká prosklenými dveřmi, kde je Petr, který nás přes celou Oradeu sledoval a najednou překvapeně povídá: "Peťo se teď právě naboural."
"Cože??!! To si děláš strandu!", volám. Celá jsem se roztřásla. Ještě tohle! Co mu je? Jak moc se vyboural? Tak blízko cíle!!!
Saniťák najednou zastavil a povídá Jožovi, ať jde za manželem. Nás pak dovezl ještě pár metrů do nemocnice a šel se sám podívat za nimi, na místo nehody.

Mezitím jsem se musela trochu uklidnit, protože teď začalo přituhovat. Zdravotnice ze sanitky mě odvedla na příjem, usmála se na mě a odešla.
A já tam zůstala sama bez jistoty švagrovy rumunštiny a bez manžela, jen se spícím dehydrovaným dítětem, které ani normálně nereaguje normálně ... jak jim to všechno vysvětlím?

Začali na mě mluvit rumusky.
Já jsem na ně začala mluvit anglicky. Říkala jsem něco jako, že nemluvím jejich řečí, ale že anglicky se docela domluvím a že Nina potřebuje pít a infúze.
Nechali mě tam stát. Nevěděla jsem, proč se mi nikdo nevěnuje.
Za poměrně krátkou dobu přišla mladá dívka, která na mě začala mluvit anglicky. Hurááá! Tak proto, sháněli někoho, kdo by se se mnou domluvil.

Ta se začala vyptávat, co je Nině, jak se to projevuje a podobně. Jenže mně v tu chvíli úplně vypnul mozek a já si nemohla vzpomenout na žádné pořádné slovíčko, které by charakterizovalo Ninuščin zdravotní stav.
Pořád mě napadalo slovo zácpa ... jenže já potřebovala průjem!
Lidi, byla to perná chvilka, ale postupně se mi začalo v hlavě rozsvěcovat a já pomalu byla schopná ze sebe vysoukat, co vlastně Nině je, jak dlouho, jak často, jaká barva a konzistence, ne, nezvrací, ano, pořád spí, je epileptik, ano, bere léky, trojkombinaci, ne, nezáchvatuje, ne velký ne, ale malý záchvaty, vývojově opožděná, ne, nemluví ... no, moc nerozumí ...
... A v tom se vedle mě zjevil Petr s Jožou. Hned jsem se cítila mnohem lépe. Ufff!

Ta mladá dívčina odešla shánět vhodného doktora k Nině a mezitím  nás zpovídala sestra na příjmu.
Slovo převzal Jožko a pokračovalo papírování. Anamnéza rodinná a pak Ninuščina. Tady v téhle chvíli navzdory závažnosti situace jsem se musela chvílemi v duchu smát ... můj čtyřiadvacetiletý švagr svým tlumočením dokonale poznal nejen Ninuščin zdravotní stav, ale průběh mého těhotenství a porodu, stejně tak jako Ninuščinu poporodní adaptaci.

Takže ještě švagrova otázka: "Potratila jsi někdy?" mě trochu překvapila, ale pak už mě nepřekvapovalo vůbec nic. Jen jsem poslušně odpověděla: "Ne."

Otázky, které mě ještě pobavily -

Švagr: "Ožlutila se Nina po porodu?"
Já: "Jako jestli měla žloutenku?"
"Já nevím, asi jo, takhle se mě ptá."
"Ne, žloutenku neměla.", na to já.

Švagr: "Nějaké známky, prý jaké dostala známky po porodu. To nechápu."
Já: "To myslí asi Apgar skóre, 9-10-10."
"Jo, to je ono."

A v podobném duchu pokračoval výslech dál :o)

Za dobu za námi přišel doktor, který ovládal dost dobře angličtinu a začal mluvit přímo se mnou. Konečně jsem se mohla aktivně zapojit a říct, co mě aktuálně napadalo a spontánně se ptát na to, co mi dělalo starosti.
Lékař řekl, že Nina může být spavá proto, že dostává svá antiepileptika, ale protože nejí a nepije, mohou na ni více působit. To mi znělo docela logicky.
Taky mi oznámil, že jí dají infúze na zavodnění, koukl jí do pusy, prý má trošku červený krk, takže může mít i nějakou počínající infekci spojenou právě s tím průjmem a že jí udělají rozbory z krve a ze stolice. Nasadí jí dietu - žádné ovoce, ani ovocné jogurty, jen bílé, a suchý chleba. No, dietu si Nina nasadila už sama.
Budeme hospitalizované tak dlouho, jak bude třeba ... a basta.
Já jen polkla a zadoufala, že se Ninda zmotoří do soboty, kdy máme odjíždět.

Odvedli nás na oddělení. Já měla na sobě kraťasy a blůzu, Nina tepláky a tričko. Vůbec jsem nepočítala - naivně - že to dopadne takhle, takže jsem s sebou měla v kabelce 3 plenky, vlhčené ubrousky, žádné jídlo, pití, pyžamo, náhradní oblečení, kartáčky na zuby ... nic.
Domluvila jsem se s klukama, že zítra přijedou v 8 ráno a vše mi dovezou a počkají na vizitu, abychom slyšeli, co a jak.
Na pokoji jsme byla s tou holčinou a její mamkou, se kterými jsme přijely. Byly to cikánky, ale vypadaly slušně. Paní mi i pomáhala podržet Ninušku, když jsem jí dávala léky, ale i tak jsem si volala sestry, aby mi přišly pomoci, aby to viděly, jak to nejde, že Nina fakt nechce nic do pusy.
Pomáhala mi i při "nekomunikaci" s personálem.

Já se jen hrozila, aby mi na pokoj po jejich odchodu nedali nějakou tu echt cikánku, kterých jsem tam potkávala na chodbě mraky. To si lidi neumíte představit ... oni tam normálně chodí v takových těch sukních barevných až na zem a v těch šátcích přes hlavu, ověšené zlatem, ale děti i ony zašmudlané až hanba a ten odér ...
Mám ale pocit, že i sestry se snaží, pokud to jen trochu jde, dávat je k sobě na pokoj a zase bílé k bílým ... je to trochu hloupé, takto to napsat, uznávám, ... ale já z nich fakt měla divný pocit.

Kluci mi nakoupili nějakou vodu, chleba a jogurty a jeli vyřizovat tu bouračku.

To byla taky kapitola sama pro sebe. 
Naše auto je celkem v pořádku, trošíčku promáčklý přední plast na pravé straně a trošku sedřená barva. V podstatě to ani není skoro vidět, když se na to nezaměříte. Ta druhá řidička je na tom prý hůř.
Manžel byl přesvědčen, že za to nemůže. Jenže hádejte se s hysterickou ženskou, když neumíte pohotově odpovídat a hlavně spěcháte za nemocným dítětem do nemocnice. Potom, co za nimi příšel Jožo, se domluvili, že půjdou za námi a až to v nemocnici skončí, zavolají jí a sejdou se na policii.
Ona tedy byla prý hrozná, nechtěla, tvrdila, že je to manželova vina, vyměnit pojistky si nechtěla, prý pěkně oficiálně přes policajty. Aby se vůbec hnuli z místa, dal jí Jožo svoji občanku, protože ona pořád měla strach, že jí ujedou.

Když přišli na policii, všichni policisté včetně šéfa byli v terénu, na zátahu u hranic. Rozjeli se tedy tam.
Ta ženština hned začala vykládat, jak se to stalo, jak do ní Petr narazil. Jožo za manžela zatím vyplňoval nějaké papíry a tiše a odevzdaně čekali na ortel. Potom vypovídali oni a navíc všichni kreslili, jak se to stalo.

V tom Jožo slyší, jak policista říká té dámě: "Takže vy jste neblikala, nekoukla jste se dozadu, jen dopředu." Žena kývla. "Milá paní, to ne pán vám, ale vy jemu dáte pojistku." 
Ženská byla v šoku, kluci ožili.
Ona se začala hádat s celým policejním sborem, že ne a ne a ne, ona není vinna. Ona se nemusí dívat dozadu, když odbočuje. Dokonce policisty obvinila, že neznají zákon a vyhlášku. Vysvětlovali jí to tam další 4 policisté, nakonec přivolali i náčelníka, který jí to opět potvrdil. A když pořád remcala, doporučil jí, aby vrátila řidičák tam, kde ho dělala, a šla zkoušky složit znovu.
Ještě jí pak vynadali, ať už to neprotahuje, že chlapi mají nemocné dítě, kterému vezou léky a ať sebou kouká při vyplňování papírů hodit.
Tak dostali kluci okopírovanou její pojistku, zprávu od policie a přijeli domů před půlnocí. 

Přesto všechno, že policisté tentokrát byli spravedliví ... Jožo tvrdí, že policie se dost zlepšila, že už ani ta korupce tam tolik nebují jako donedávna, spoustu policajtů vyházeli  obměnili, přesto v Rumunsku podle mých pozorování pořád platí právo silnějšího.
Ve velkých městech je to katastrofa jezdit. Řidiči tam neblikají, předjíždějí zprava, zleva, troubí na vás, zásadně vás nikam nepustí. Je to tam fakt o hubu.
Na vesnicích jsou neuvěřitelně děravé silnice, kde není problém nechat kolo a řidiči se starými otřískanými Daciemi vás zatlačí, kam se jim zamane. Oni se totiž o svá stará auta nebojí - ťuk sem, ťuk tam ... na tom už nesejde. Zato člověk se snaží si auto neodřít a dojet ve zdraví domů.
Ve městě pak jsou už i pěkná a silná auta ... ale to zase těm pánům za volantem sakra narostl hřebínek a nevidí důvod dodržovat pravidla silničního provozu, když mají tak dobré auto. Takový řidič je king a hraje se na to, kdo má pevnější nervy a vydrží se déle přetlačovat.
Jak dlouho to bude trvat, než i v Rumunsku pochopí, že pravidla platí pro všechny, ví bůh ... možná to nepochopí nikdy.

V nemocnici za mnou první noc chodila jedna paní doktorka, která uměla docela dobře anglicky a vždy mě informovala o výsledcích, které přišly. K večeru brali Ninušce krev, u čehož jsem já i přes prvotní nelibost sester asistovala. Pak už si asi zvykly a přístě neprotestovaly.
První výsledky krevního obrazu byly v normě, trošku anemická, ale ještě ok. Hodinu nato přiběhla celá v rozpacích, že výsledky druhého testu jsou alarmující. Že se tam ukázaly nějaké strašně špatné hodnoty jaterních testů. Že to může být těmi antiepileptiky, které Nina bere už dlouho, a tím, jak nepila a nejedla se mohla játra zhoršit.
Já na to, že jí ale neuroložka dělá pravidelně rozbor na jaterní testy a zatím byly vždy v pohodě. Lékařka odpověděla, že testy zopakují za pár dní a pak uvidíme, třeba už budou v pořádku, až nasadíme kapačky a Nina se trochu zlepší. A odešla a nechala mě tam mým černým myšlenkám.
V tu noc jsem brečela. Strachy o Ninu, obavami, co se bude dít dál a jak to všechno sama zvládnu se setrami, které anglicky neumí.

Zase jsem to nestihla dopsat, tak příště, do třetice všeho dobrého!!!

11 komentářů:

Evina řekl(a)...

Tušti, to je síla. Ještě, že do třetice všeho dobrého, jak slibuješ.:-)) Nám dovolená nadělila jen angínu u K. a zánět spojivek. Kam se na vás hrabem. Ach jo, mrzí mne, že vám to takhle dopadlo. Ale jsem ráda, že už jste zpátky.

tanzi řekl(a)...

tedy to je jeden děs na druhý..věřím, že jsi šedivěla před očima :(

Unknown řekl(a)...

To už je holka na román, takových karambolů na jedu dovču, to by si nikdo ani nevymyslel...
Když si ještě představím, co bych dělala v takové situaci já se svými mizernými mini základy nagličtiny... máš můj obdiv, že jsi to takhle zvládla!

Dana řekl(a)...

Teda Lucko, to je síla. Doufám, že vyprávění bude do třetice opravdu všeho dobrého. No to jste si tam všichni užili. Já snad s Bětuškou paty za hranice radši ani nevytáhnu...S tou mojí jazykovou slabotou...Jsi fakt super,žes to takhle zvládla, ale ta první noc asi musela být noc hrůzy. Já brečela v Trutnově, když nás z Jánek šoupli do nemocnice se zápalem plic. Rumunsko?! Ani ve snu!!

Anonymní řekl(a)...

Lucko, já to čtu s napětím jak román, čéče, jak vydržím čekat na další díl???
(Jsem ráda, že jste s Ninuškou doma!!!!)
Dewey

cucaracha řekl(a)...

To je jak ze špatného filmu, ještě že tak válíš angličtinu. No je to tedy napínavé jak kšandy a těším se na poslední díl!Jitka

Sam řekl(a)...

Nikam nejedu, se svojí komunistickou ruštinou se sotva někde domluvím a do mého matematického mozku už jazyky nelezou :-( Doufám, že už je Nina OK

Jana a Šíša řekl(a)...

Čék když je hozenej do vody, tak prostě musí plavat a když jde o děťátko, vydrží všechno, viď Lucko. No prostě jsi úžasná. Taky jsemm ráda, že už jste doma. Jak se má teď Ninuška? Už je všechno v pohodě? Na facebook nechodím, to už je na mě vysoká technická....:-))

Tuška řekl(a)...

Je to tak, člověk musí plavat a chytá se každého stébla. Když nepomůže jazyk, fungují ruce, nohy, obličeje.
Moje angličtina vůbec není taková, že bych mohla říct, že ji válím, je průměrná. Jediné pozitivum na téhle dovolené bylo, že jsem se v ní zase pocvičila.

Jo a vlastně ještě jedna věc mě doma potěšila. Zhubla jsem skoro kilo a půl (normálně bych u rodičů nabrala 3!), takže už mám dole 8 kg! To se mám co? :o)

Už jsem psala v komentu v prvním článku o dovolené, že Ninuška je už úplně OK. Teď se pořádně rozjídá, pije dostatečně a dnes poprvé kakala bobky!!! Je prostě úplně v pohodě. Nato že před týdnem byla mrtvolka, se rychle dala do kupy. Ale určitě jí pomohlo to domácí prostředí, že se tak zajela.

Jinak, ještě nás čeká nějaké to nemilé překvapení, ale slibuju, že konec bude dobrý :o)

Anonymní řekl(a)...

Hi, very interesting post, greetings from Greece!

Anonymní řekl(a)...

Hello

Awesome blog, great write up, thank you!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...