"Myslela jsem si, že budu učit svoji dceru o světě. Ukazuje se však, že musím učit svět o svojí dceři." (anonym)

20. listopadu 2010

Jak mě popadl mamon a touha po andulce (75)

Jednoho dne moji rodiče vyrazili do Německa na nákupy. Hned za hranicemi se nachází několik supermarketů. Máme to k nim asi 25 km a určité věci, včetně kočičího a psího žrádla tam jsou o dost levnější. Proto se naši taky vypnuli a vyrazili k našim sousedům.
Domů dovezli kromě žrádla pro 1 psa a 12 koček mnoho dalších poživatin, tentokrát už pro lidi, a nevěřícně vyprávěli, že je to tam fakt mnohem levnější než u nás, ne všechno, ale hodně věcí.

Objevila jsem u nich prospekty z Lidlu, kde nakoupili. Zjistila jsem, že jsou úplně stejné jako ty u nás. Pro zajímavost jsem si vzala prospekty české a německé a s údivem jsem zaznamenala, že jsou tam stejné akce na stejné zboží, např. na dětské oblečení a mnoho jiných věcí, jen s tím rozdílem, že to TAM je minimálně o třetinu levnější. Fakt, nekecám, ty stejné věci.

Ač nejsem žádný velký nakupní maniak, v tu chvíli mě popadl mamon! Rozhodla jsem se, že to oblečení koupím Ninušce. Vysvětlila jsem manželovi, proč je nutné jet do Německa do Lidlu a ne do Holýšova. Ani moc neprotestoval, taky byl zvědavý.

Vzali jsme s sebou 25 euro, které jsme doma našli, že za ně koupíme Ninušce ty hadříky. Pak jsme s sebou měli platební kartu, abychom s ní mohli zaplatit takový normální nákup.
Docela dlouho jsme se v obchodě zdrželi, protože jsme přeci jen trochu přepočítávali, abychom vzali jen věci levnější, maximálně stejně drahé s tím, že zbytek dokoupíme cestou domů v Kauflandu, už v Čechách.

Když jsme vystáli frontu, radostně jsem vytáhla svoji VISA kartu. Už jsem se nemohla dočkat, až vypadnem, protože Ninuška začínala být nervózní.
Paní nám napočítala košík, zasunula kartu do přísroje a ... nic! Mou kartu ze Spořitelny to nevzalo. Paní mi vysvětluje, že VISA to nebere. Zkoušíme manželovu Komerční banku ... taky VISA ...  nic. Jsme úplně rozhození. Takového času, takových věcí, dárek pro bratránka v košíků, malá na nervy ... teď už samozřejmě i já.

Německy jsem nemluvila od maturity. Mým jazykem je teď angličtina. Zmobilizuji všechny své síly a s vypětím se zeptám na první a poslední věc, která mě napadá: "Wo ist Bankomat?"
Paní vysvětluje, že musíme do Spořitelny, máme jít někam nehoru a doleva a kolem kostela a hřbitova a tam někde, pravděpodobně dost daleko, je Bahnhof a u něj Sparkasse.

Zaplatili jsme tedy hotově Ninuščino oblečení, aspoň že tak, kvůli tomu jsem tam přece jela! Odstavili jsme koš s našimi potravinami za pokladnu a vydali jsme hledat bankomat. Jdeme, jdeme a pořád nic. V tu chvíli začnu řešit, že vlastně ani nevím, kolik  máme vybrat, v tom zmatku jsem zapomněla částku, kterou jsme měli zaplatit.
Vyměníme si s manželem názor na to, kdo z nás si to měl pamatovat, a vracíme zpět k autu. Po cestě manžela napadá, že naše švagrová dělá provozní v jedné restauraci těsně před německými hranicemi a eura pro ni nejsou problém. V hospodě je od nevidím do nevidím, takže náš plán, že bychom se u ní zastavili a půjčili si potřebnou částku, začíná dostávat jasnější obrysy.

Pro všechny případy jí volám, doufám, že z české sítě (pořád jsem měla na display O2cz, tak snad jo). Zase smůla, švagrová je v Plzni na nákupech. Ale prý to není problém, máme se tam stejně zastavit, zavolá prý kamarádce, ta nám peníze půjčí a pak si to všichni mezi sebou vyrovnáme.
Mně už to ale přijde překombinované, ta druhá dívka je moje bývalá studentka ... mám se k ní jít ztrapňovat půjčováním peněz?
Poděkuju švagrové a tuto možnost zamítám. Pro zajímavost se ještě jdu zeptat, kolik že to euro vlastně potřebujeme. Teď už mluvím na paní za kasou regulérně anglicky, ona mi zjevně rozumí a odpovídá neměcky. Zjišťuju, že rozumím celkem i já jí. Bylo to necelých 51 euro.

Úplně jsem se lekla! 51 euro?! Matematika nebyla nikdy moje silná stránka, a tak přijdu do auta a říkám manželovi: "Člověče, tak to stojí 51 euro, to je nějak moc, ne? Vždyť to je 2 a půl tisíce!!! Tolik jsme utratili? To jsme přeci nechtěli! Kašlem na to, necháme to tu a jedem domů!"
Rozhodnto. Manžel se rozjel a vyrazili jsme zklamaní k domovu. Představa, že to všechno budeme kupovat ještě jednou v Kauflandu mě totálně otrávila. Navíc jsem se děsila reakcí Ninušky, která už pomalu, ale jistě začínala být psychicky na dně.

V tom tatík najednou povídá: "Počkej, 50 euro není 2 a půl tisíce ... to je půlka, nějakejch 1200, 1300."
Fakt, divila jsem se. Začli jsme počítat ... no jo, má pravdu. Ale tak to je docela dobrý, s tím jsme tak nějak i počítali. Máme skoro všechno, co jsme původně chtěli! No to bysme se ale pro ten nákup nakonec přeci jen mohli vrátit!!!

Opět žhavím telefon, vysvětluji, švagrová na druhé straně se chechtá, ale zdůrazňuje, že není problém, hned volá kámošce, máme si tam dojet a přijít si k ní pro peníze.

Vše vyřízeno, hloupě jsem tam před svou bývalou studentkou něco koktala, ale ona naprosto v klidu a suverénně vytáhla 50 euro a předala mi je. No co, poděkovala jsem a skočila do auta ... opšt směr SRN (mají ještě Němci vůbec tuhle zkratku???).

Vystála jsem v obchodě opět frontičku, Ninuška na mě čekala radši venku s taťkou. Zaplatila jsem, řekla jsem paní za kasou thank you very much, na dankeschön jsem si v tu chvíli vůbec nevzpomněla, a mastila jsem s košem zpět, už naposledy, k autu.

Za chvíli jsme byli v Domažlicích, kde jsme dokoupili pár nutných drobností v Kauflandu, Ninuška sice byla značně rozmrzelá, ale nakonec to ještě zvládla dobře a ve zdraví jsme dorazili domů, jen dosti hladoví a žízniví. 
Hlavně že jsem ušetřila! :o)

Ještě jedna věc se udála tento týden. Vyhrála jsem jeden domácí spor se svým manželem.

Asi před 14 dny se mi rozbřesklo v hlavě a já zatoužila mít doma živé zvířátko, konkrétně andulku - normálně ptáka - papouška vlnkovaného, v kleci.
Já je totiž kdysi dávno, za mlada, chovala, měla jsem voliéru, kterou mi můj taťka vyrobil, prodávala jsem mladé, měla jsem pro ně budky, aby měli kde hnízdit, no prostě všechno. A teď jsem si na to nějak vzpomněla a hrooozně jednu chci.

Je u nás pořád takové ticho, Ninuška je v poslední době opět tak zamlklá, zase vůbec nežvatlá, úplně bych řekla hypoaktivní, ani o ní nevíme, pořád sedí někde v koutku, nebo se kvedlá na gauči, jen pomazlit se přijde, aspoň to.
A tak mi přišlo jako dobrý nápad, že bych mohla naučit mluvit aspoň papuška, když se mi to u dcerky zatím nepovedlo :o)

No jo, jenže to bych nesměla být vdaná! Manžel byl zásadně proti! Prý TO bude smrdět, bude z TOHO bordel a on to nesnáší! To mě rozesmál, kde v něm ta jemnocitnost bere :o)
Navíc, kdo se prý o TO bude starat, když budu někde pryč, třeba s Ninou v nemocnici! Ujistila jsem ho, že se o andulku postará moje mamka, že to s ní domluvím, pokud nebude schopen jednou denně vyměnit vodu a nasypat proso do krmítka, navíc když jsou už všechny tyto propriety zvenku klece, takže se ani nemusí otvírat!
Ano, to považuji za velkou vymoženost od té doby, co jsem měla první andulku já. To jsem musela klec stále otevírat a šátrat dole rukou po mističkách s vodou a krmením.

Nakonec jsme se dohodli.

Takhle včera večer mi Petr povídá, mohla bys pomoct mamče s těma kachnama. Myslel tím, že bych jí mohla pomoci oškubat těch 16 kachen, které chovají naši na farmě. Tuhle se o tom můj tatí zmiňoval, ale já dělala, že nic neslyším.
Škubat kachny? To asi ulítl, ne? Já se toho bojím a štítím, nesnáším mrtvoly, jíst je klidně nebudu, jen když je nebudu muset škubat ... a kuchat.

Docela mě překvapilo, jak manžel se svou tchyní tak soucítí, na chvíli mě napadlo, jestli si nemyslí, že by za odměnu, že jsem mamce pomohla se škubáním, mohl dostat jednu kachničku domů. Ale nechci ho pomlouvat, možná, že mamku opravdu jen litoval ... což já vlastně taky, ale oškubávání mrtvé kachny s useknutým krkem mi fakt není po chuti.

V tu chvíli jsem ale ucítila svoji šanci. Podívala jsem se na manžela se slovy: "Dobře, já mamině s těma kachnama pomůžu, ale budu si moct koupit tu andulku a ty nebudeš mít řeči." Nezatvářil se na to sice nadšeně, ale já kula železo dokud bylo žhavé a běžela jsem mu ukázat klec, kterou jsem si vyhlídla na netu.
Na to on, že bych se taky měla podívat ještě do zverimexu, než něco objednám !!! Zírala jsem.

A lidi, dnes se to zpečetilo! Petr zavolal, jednomu svému kolegovi z práce, který andulky chová, jestli nemá na prodej. A on má!!! Sice bude modrá, ne zelená, ale za to výstavní a větší než ty ze zverimexů. Navíc jen za stovku!

Takže zítra jedu opět do Domažlic, tentokrát ne do Kaufu, ale shánět klec, abychom do čtvrtka měli domeček pro našeho anduláka, protože právě ve čtvrtek nám ji ten kolega z práce přiveze.
Anduláka proto, že samečkové se mohou naučit mluvit, samičky ne.

A já jsem moc zvědavá, co na ptáčka bude říkat Ninuška, jak se na něj bude tvářit ... pokud si ho tedy vůbec všimne.

10 komentářů:

Justynka a Lucka řekl(a)...

Luci,super nákup v německu,sem se pobavila,ti řeknu že je to asi v každé rodině stejné,normálně jako u nás...Já teda nákupy moc ráda,ale nerada nakupuju jídlo,to nesnáším..A co že jste to vlastně Ninušce koupili?Fakt dobrá akce ti řeknu:-)No a stejně jako ty jsem ted zatoužila po zvířátku,sice né po andulce, i když jsem jich jako malá taky pár měla,ale po králíčkovi v kleci:-)Zatím to doma ještě neprošlo:-)

tanzi řekl(a)...

aj aj tak to jste si s tím německem dali :( doufám, že jste neprojeli více, než byla sleva :))
To s tím zvířecím žrádlem už jsem také slyšela !
Ad andulka, měli jsme ji, když bylo Petkovi nějak 5 let, bordel dělala, to ano (nedávej číst manželovi), ale Pétu docela zaujala, sedával u klece a pozoroval ji. Sice ho po pár týdnech omrzela, ale i tak mě to potěšilo.

Aya řekl(a)...

Milá, miláá
já se dnes bavila. :o)
Nakupujeme úplně, ale úplně stejně.
A kdybys věděla co jsem musela dělat já, abych si mohla koupit morče... teď chci psa. Radši si nepředstavuj víc. :oDDD

Evina K. řekl(a)...

Tak jsem si říkala, jestli tu nákupní historku sepíšeš. :-)) Moc jsem se bavila, i podruhé.

Domácí zvířátka u nás bojkotuji spíše já. Zcela souhlasím s tvým manželem. :-)) A škubalas nakonec?

Dana řekl(a)...

Luci, musím se smát - promiň, to je fakt dobrá historka (ale chápu, že v tu chvíli ti moc do smíchu nebylo). Škubání kachen chápu - fuj - sahat na kachnu s useklou hlavou. Máš můj obdiv - já ani za andulku :-DD. Tak potom hoď fotečku...

Monika Zavadilová - monikazavadil@atlas.cz řekl(a)...

Chválím Nindu, takový výlet bychom s našimi dětmi "nedali"...Hlavně, že všechno dobře dopadlo:)
K tomu zvířátku - taky nás několikrát napadlo, že pořídíme třeba psa - alespoň někdo by nás poslechl a udělal to, co mu řekneme...

AndyPan řekl(a)...

byla jsem v němcích minulé úterý,,v obcho´dáku jsme platili kartou..visou:-) a vzalo jí to..lidl je fakt levnější amjí tam navrcjh o třetinu víc vecí než u nás..ale platili jsme eury..aoblečení z lidlu u nás frčí...mamka tam vždycjy čeká uřž v sedm..azjistili jsme že tam lidi nakupují asi nakšeft,.třeba dvacet pyžam..po stovce..to jsem zvědavá, za kolik to pak prodávají...

i když je tam první, leckdy se na ní nedostane barva co chtěla, nebo tak...

Amelie řekl(a)...

...tak mi bylo úplně špatně při představě podobného nákupu s Jeníkem. Uf. Ninuška je šikulka, že to tak zvládla. Kachny mě nutili škubat jako dítě...a nesnášela jsem to. A andulky nemusím. :-)Ela chce křečka, ale já už po nikom dalším uklízet nechciii.

Sikorka řekl(a)...

Ninuška je děsně dobrá,že takovéhle dlouhé nakupování vydržela....to by bez keců nezvládla asi ani naše Anča. Ale je fajn,že jste dobře pořídili,nakoupili co potřebovali...

A andulku budeš mít, já ti jí přeju,i když mám na ní názor stejný jako tvůj muž. Hele, škubala jsi nakonec ty kachny(fuj,fuj..taky z dětství znám) nebo jsi se elegantně vyhla, co?

My tedy máme morče Emana, odměna Aničce za dobré vysvědčení. A k babi si Anička přitáhla Ferdu, štěně(taky na půl bydlí u nás),a když jdeme na procházku i s tím psiskem,tak jsou neustálé boje o to,která ho povede-jestli ho bude mít Klárka uvázanýho ke kočárku(její držení vodítka není 100%) nebo Anča na vodítku sama.
Ještě tedy chce Anča koně...no doufám,že hříbě jí jen tak nikdo nedá:-).

A mimochodem...rozhovor na i-dnes byl moc pěkný. Moc,moc moc. Komentáře jsem nečetla, radši.

Tuška řekl(a)...

Tak kachny jsem ještě neškubala, naši neměli čas, ale platí to. Už jsem to hned tehdy domluvila s mamčou, takže se z toho nevykroutím ... nemůžu ji v tom už nechat :o)

Andulku máme ode dneška od večera. Je nějaká vyplašená, ještě ani nejedla ani nepila, jen sedí a kouká. Tak snad mi nechcípne!!!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...