"Myslela jsem si, že budu učit svoji dceru o světě. Ukazuje se však, že musím učit svět o svojí dceři." (anonym)

9. ledna 2011

Zmatené obavy a naděje (79)

Tenhle článek bude asi trochu zmatený a neuspořádaný ... myšlenky tak nějak letí samy.

Občas mívám strach z toho, jak bude moje dítě přijímáno, až vyroste. Až jí bude 10, 15, 20 let.
Za prvé nevím, jak na tom bude, jak bude reagovat, jak bude schopná komunikovat s okolím, schopná se najíst nebo vykonávat věci spojené s "onou místností", však víte :o(
Za druhé mě trápí otázka, jaká bude společnost, za těch pár (desítek) let. A jaká je vlastně teď? Nina je zatím dost malá, pokud někde jen jdeme v klidu za ruku, vypadá to někdy ještě trochu normálně. Někdy už taky ne.
Do speciální třídy MŠ ji nevzali už teď v útlém dětství právě proto, že byla o moc jiná, než ty skoro standartní dětičky, které jsem tam potkávala.

Myslím na to i proto, že přestože a možná i protože se pohybuju v prostředí školství už (teprv) nějakých 10 let, bývám někdy v úžasu, jaké názory na "problémové žáky" někteří pedagogové mívají.
Já jsem učila na všech stupních školy - na prvním, druhém i třetím, na malém i velkém městě, včetně Prahy a vždycky jsem měla respekt před tím, že má někdo nějaký hendikep (rozuměj specifickou vývojovou poruchu uční), který ho určitým způsobem omezuje.
Samozřejmě, že když došlo na papírování, také jsem frfňala, ale tváří v tvář dítěti s poruchou učení, jsem se snažila pomoct. Zdá se mi, že ženy - učitelky bývají často v tomhle ohledu vnímavější, zato někteří muži - učitelé jsou se svými názory někdy tak tvrdí! I když, není to vždy pravidlo.

Setkala jsem se i s pedagogy, kteří moc neuznávají specifické vývojové poruchy učení, jako je dyslexie, dysgrafie, dysorthografie apod.
Papírování okolo se sice udělat vždy muselo, ale o dětech se vyjadřovali někdy nepříliš lichotivě, setkala jsem se s názory, co tu teda (na výběrové škole) dělají, v životě jim taky nikdo neuleví. Když má problémy se čtením, psaním apod., ať si jde do kmenové školy, na učňák apod.
A přitom jde často o děti inteligentní. Samozřejmě, že se tyto poruchy projevují i u dětí, které by nezvládly ani základní školu, zase nejsem úplný idealista. Moje mamka třeba učí v praktické základní škole (bývalá zvláštní), kde se vzdělávají děti s lehkou MR. Většina z nich má ke své diagnóze přidruženy další včetně těchto dysfunkcí.

Jeden z mých žáků byl trochu pomalejší, i když velice chytrý. Prodělal si v dětství nějaké operace, ... zkrátka ho to ovlinilo i tak, že mu všechno dlouho trvalo. I jeho reakce byly trochu opožděné, když jsme se třeba v letu někde potkali, nestačil ani pozdravit. Ne, že by byl neslušný, ale prostě mu to tak rychle nešlo. Myslím :o)

Jinak to byl velice zdvořilý, zvídavý, přemýšlivý hoch. Podle IVP (individuálního vzdělávacího plánu) jsme na něj měli brát ohled. Vždy, když se psala písemka, nechávala jsem mu ji dopsat, i když ostatní ji odevzdali dříve. Potvrdilo se mi, že pokud jsem mu ji sebrala stejně s ostatními, nestíhal ji dokončit a měl obvykle trojku. Pokud jsem mu ponechala dělší dobu na dopsání, míval velmi často jedničku.

Tím se nechci nějak chlubit, jistě nejsem jediná, kdo mu toto umožňoval. Chci tím pouze říct, že někteří by tohohle inteligentního kluka raději MOŽNÁ poslali jinam, protože "život mu žádné úlevy taky nedá".

Možná nedá. Možná dá. On sám se přeci zná nejlíp. Bude si tedy určitě hledat takové místo, které vyhovuje jeho možnostem a potřebám. Asi si nevybere zaměstnání, kde je prioritou postřeh a hbitost, ale vždy je mnoho dalších možností. Každopádně právo na vzdělání má a dokonce má i právo na to, aby mu bylo pomoženo při studiu, třeba určitou úlevou.

Občas slýchávám něco jako - za nás žádný dys, dys nebyli a taky jsme to přežili., já jsem určitě dysgrafik (dyslektik), a co.
A nic, samozřejmě. Dříve to byli často hloupí žáci, dneska mohou být chytří, jen se specifickou poruchou učení. Jen to sebevědomí nemusí mít tak pošramocené.

Určitě se najdou i rodiny, které toho částečně zneužívají, vyběhají dětem papír a super, dítě nám nepropadne ... ale jinak nespolupracují ani s dítětem, ani se školou, i takové znám.
Podmínkou integrace vždycky musí být spolupráce školy a rodiny, pokud to jde, i samotného žáka (na 2. a 3. stupni to samozřejmě jde).

A to mluvím celou dobu prosím "jenom" o tzv. poruchách učení! Kam bychom se potom dostali s nějakým mentálním postižením? Myslím, že u "těchto" pedagogů by byli takoví lidé úplně odepsaní.

Co mě třeba fascinuje, je, když učitel(ka) prohlásí o kolegyni, která dala odklad školní docházky svému šikovnému a chytrému, ale trochu citlivému a nevyzrálému synkovi, něco v tom smyslu, že to už je tedy vrchol, když dá UČITELKA svému dítěti odklad.

Někdy mi zůstává rozum stát.

Cítím, jak to u MĚ někteří lidi nemohou pochopit. Jak to, že se to stalo zrovna mě? Znejisťuju je. Vypadávám z normy. Vysokoškolačka přece nemívá postižené dítě. Neumí si to zdůvodnit a to jim vadí. Na jednu stranu by chtěli třeba i pomoci, na druhou stranu jsem připomínkou toho, že se to může i v "nejlepší rodině" zvrtnout. A toho se bojí. Cítím to, i když se to snaží nedat najevo. Ne všichni, ale je jich dost.
Potom jsem moc vděčná za přátele, kteří berou mě a moji rodinu za takové, jak to osud přinesl, zbytečně nic neřeší, ale umí projevit zájem, vyslechnout, povzbudit.

A teď z trochu, ale opravdu jen z trochu jiného soudku ...
Tento týden jsem se zúčastnila schůzky, kterou zorganizovala naše poradkyně z rané péče, Pavla. Kromě mě a ní jsme se na sociálním odboru našeho městského úřadu sešli s "komunitním plánovačem", s vedoucí tohoto odboru a se sociální pracovnicí, která k nám chodí na sociální šetření.

Tématem jsme byli my, naše rodina a možnosti města nám konkrétně pomoci v situaci, kdy se já snažím chodit trochu do práce a naše téměř pětiletá dcera nemá šanci po tu dobu býti ve školce či kdekoliv jinde.
Já osobně bych se k takovému kroku v životě neodhodala, ale "dokopala" mě k tomu právě Pavla.

Ona totiž razí teorii, že MĚSTO má pomáhat svým potřebným občanům - dětěm, seniorům, bezdomovcům i postiženým či rodinám s postiženými dětmi apod.
U nás v široširém okolí, kromě oné jediné speciální třídy MŠ, kam Ninu nevzali, není NIC pro děti předškolního věku a pak také nic pro dospělé mentálně postižené. Pro seniory je toho v porovnání s tím mnoho. Jistě, seniorů je víc a hlavně, každý jednou bude senior.

Přísedící s ní v podstatě souhlasili, jen dodali, že od seniorů mají spoustu požadavků, zato od rodin s postiženými dětmi ani jeden.

Nato se Pavla chytla za hlavu a prohlásila, že to je obvyklý jev, a proto by město mělo samo tímto směrem vyvíjet určitou aktivitu, protože senioři jsou většinou chytří lidé, kteří disponují velkým množstvím času i množstvím organizací, kde se sdružují, a mají možnost formulovat své potřeby a požadavky.
Zatímco když se narodí do rodiny miminko, které se náhle nevyvíjí tak, jak by mělo, rodiče mají všeho nad hlavu, a co rozhodně nemají, je čas, myšlenky a chuť formulovat jakékoliv požadavky.

Dále Pavla razí razí teorii, že je špatně, když se rodiny stěhují do velkých měst proto, že tam je lepší dosažitelnost sociálních služeb, ať už osobní asistence, respitní služby, stacionáře apod. Ideální by bylo, kdyby každé město podporovalo, jak může, integraci dětí (do MŠ třeba i jinam), zřizování malých speciálních třídiček v běžných školách, než děti odesílat do velkokapacitních zařízení.

Říká, že je sice hezké, že dítě znají třeba dejme tomu "v Merklíně", ale neznají ho "v Tejně". Rodiny jsou často vytrhávány z komunity svého rodného prostředí jen proto, aby, už při svých značných obtížích s dítětem, mu ještě zajistili možnost chodit do školky, do školy. Buď úplně, tím, že se odstěhují, nebo částečně, že půl dne stráví na cestách, když své dítě stále někam převáží a rozváží.

Na příkladu naší rodiny poukazovala na to, že takových rodin je více, ne-li mnoho a město pro ně nic nedělá. A co by třeba mohlo? Podle ní na příklad podporovat integraci ve školkách, školách, ..., pokusit se zřídit místo osobního asistenta pro děti, třeba v rámci pečovatelské služby (seniorům), kterou město provozuje, a podobně.

Úředníci byli vstřícní, ochotní a zdáli se zaujatí. Kamenem úrazu jsou samozřejmě finance. Smluvili jsme si další schůzku na březen, na kterou pozvou i místopředsedu města pro školství a sociální oblast a také ředitelku MŠ. Snad jejich pozvání přijmou.

Na tuto druhou schůzku každý kromě mě přinese nějaké nové informace. Úředníci se pokusí zjistit, jakým způsobem a zda vůbec by se do toho mohl zakomponovat úřad práce v okresním městě, případné možnosti či potřeby pro osobní asistenci. Pavla udělá soukromý průzkum v rodinách, kam v okolí jezdí, kdo z nich by byl potenciální zájemce o tuto službu. Než by se něco podobného předložilo na městě, musí být k tomu nějaké podklady, samozřejmě.

Nedokážu se zbavit dojmu, že z toho stejně na konec nic nebude. I když ... proč být hned tak negativní, že? Musím dát průchod pozitivnímu myšlení!
Probírali jsme to téma hodinu a půl ze všech stran. Viděla jsem, že klíčové jsou peníze, o nichž si sami úředníci myslí, že by je představitelé města jen neradi vydali tímto směrem. Ne že by mě to překvapovalo. To vůbec ne.

Myslím, že dobré na tom bylo to, že jsem tam byla já. Že nemluvili o někom imaginárním, o NĚJAKÉ potřebě pro NĚJAKÉ lidi. Viděli konkrétní "případ", který mluvil možná docela i logicky a rozumně.

Ono se velice těžko kope za sebe. Je to nepříjemné. Proto je skvělé, že se za to posatvila právě raná péče.
Já si myslím, že by se našly rodiny, které by využili někdy služeb asistenta, vždyť i mě by se někdy hodil. I když je to služba placená (rodiči), někdy může být moc užitečná. A město by třeba právě mohlo ovlivnit výši částky, kterou by rodič platil za hodinu asistence.

Já jsem zvědavá, opravdu moc zvědavá, jak se k tomu postaví jednotliví zúčastnění a nakonec i město jako celek. Do které té skupiny lidí, o nichž jsem se zmiňovala, budou patřit?
Držte palce!

12 komentářů:

Andrea řekl(a)...

Luckoněkdy tu diagnózu nepřijme ani sruhýpaertner..u vás štěstí, že tvůj muž Ninu miluje...

Můj muž nechtěl pochopit ani ADHD..nevěřil mi...

takže já se ani nedivím, že to někdyspoustulidí nechápe..a mášmúpravdu, že za tím bude podsunutý strach...co kdyby seto stalo mě..

u nás ve školce jsoz taky kolegně..které se o spoustě dětínevyjadřují lichotivě..člověku to někdy v mysli ujede..aletzo je spíš v souvislosti s výchovou než s IQ..ono ve školce ty rozdílyješě nejsou tak postižitelné.

Já osobně mám ráda i "hloupější" děti, ale charakterově rovné..a to už se pozná..i když děti zaser nemohou za někdy fakt divnou rodičovskou výchovu..

Rozhodně to nevzdávej, chápu tě,že kopat za sebe je divné..nejsme na tozvyklí prosazovat sebe..alenikdo to žza tebe neudělá..apro Ninu to bude dobré!

Silvie řekl(a)...

Luci, me se hrozne moc libi, ze se Ranna pece k tomu postavila takto. je to uzasne, a ikdyby se to ted nepodarilo, mozna nad tim ti nahore budou casteji uvazovat a jednou se to povede. Sama ted opet resim otazku skoly. Tominko mel jeden rok odklad, nevim jeste zda ma narok na jeden, musim si to zjistit. Ale, mame moznost ho integrovat do bezne ZS, popravde, mam z toho strach. Nejen kvuli ucitelum, ale i kvuli detem a hlavne kvuli samotnemu Tomaskovi. nejlepsim resenim by byla specialni trida na bezne ZS-to je bez pochyb. Jenze pokud je jen jeden zak, tak kvuli nemu tridu neotevrou. Hodne a intenzivne uvazuji o dojizdeni do Kosic, coz mame 1,5hodiny autem, a protoze nechci Tomaska umistit na internat, budu ho vozit 2x do tydne, protoze vickrat si financne dovolit nemuzu. Meli jsme taktez problem s umistenim do skolky. Chodil asi pul roku, do doby nez dostal epi zachvat primo ve skolce a tak mi bylo slusne receno, ze uz nemame chodit. :-( Jsem zvedava co budou delat ted. Ted se tu narodilo vic postizenych deti, nektere jsou mentalne uplne vporadku jen nechodi. Mame nove zastupitelstvo i starostu, tak ja pevne verim, ze budou myslet i na tyto "jine" deti. Moc vam drzim pesti, aby se vam to povedlo.

Anonymní řekl(a)...

Dobrý deň
v prvom rade Vám chcem poďakovať za ľudský prístup "k inakosti" detí na ZŠ - tak isto mám syna, ktorému pred polrokom (teraz má 5 rokov) určili diagnozu vývinovú dysfáziu o ADHD sme vedeli od 3.roku - v MŠ to bolo zlé chodí do bežnej MŠ menili sme MŠ 2xkrát (vyjadrovali sa nelichotivo až neslušne) a človek sa musí na základe týchto "útokov" zo strany ľudí spoločnosti zmobilizovať a začať "makať" so svojim dieťaťom - zatiaľ by mal syn chodiť do špeciálne MŠ určenej deťom s poruchami reči a následne pokračovať v špeciálnej ZŠ Je to nespravodlivé pretože syn ma IQ priemerné veku ale učiteľky nemajú záujem sa zaoberať takýmito deťmi, ktorým to trvá dlhšie - v rodine a v blízkom okolí ľudia reagujú rôzne na môjho syna jednoducho nedokážu pochopiť kde nastal problém a prečo - väčšina z nich si dovolí povedať, že sme zlyhali ako rodičia. Prajem Vám aby sa "poprali" z dnešným svetom a dokázali ako rodič preraziť cestu Vašej dcérke, ktorá môže byť právom na Vás hrdá. Miriam s rodinou

slzicka řekl(a)...

Jsem mamina co se jen veze-využívá toho co jiní vybudovali.A jak škola,teď i plavání,nebo klub který jsme navštěvovaly se zrodil právě díky akčnějším maminkám.Taky jsem se účastnila komunitního plánování,ale spíše jako hlas ze skupiny rodičů.A musím říct,že jsem taky moc nevěřila,ale vyrostlo toho u nás moc.Kavárna,chráněné bydlení.Osobně si myslím,že když vznikne nějaká taková organizace,sdružení- město pomáhá.A když se potom víc zviditelní pomoc přichází i od soukromníků.Ta mamina z plavání dokázala neuvěřitelné věci.Aby syna dostala do normální školy,když ji ho v bezbariérové nevzali-založila sdružení.Dnes tam mají výtah,plaveme a vypadá to,že toho bude víc.Kromě toho je to pro ni teď už vlastně práce.

Dana řekl(a)...

Luci, alespoň zájem - i to se cení. Já doufám, že se to u vás rozvine víc. Jen do toho. A nekopeš za sebe-podívej, co píše Slzička...Kopeš za všechny maminky, které nemají možnost, odvahu, sílu atd. Super! Jinak, to cos psala na začátku je i naše noční můra. Jak to jednou bude? Zasouvám a zasouvám...

Amelie řekl(a)...

...úžasné povídání...ano, tohle přesně je potřeba. I já se modlím, aby se nám podařilo sehnat asistenta, abych si mohla třeba JEN dojít k lékaři, na masáž, věnovat se v té době sourozencům apod...Pevně doufám, že bude líp, i když na našem malém městě o tom pochybuji...

Unknown řekl(a)...

Lucko je to přesně tak jak píšeš. Je super, že jsi do toho ty i paní z rané péče šly. Já doufám, že se to časem zlepší k lepšímu všude, ale když se o problému rodin s postiženými dětmi nebude mluvit, nikdo nebude mít potřebu problémy řešit. U nás taky nic není, nedaleko pracuje o.s. Stéblo zaměřené na dospělé klienty, pro děti nic. Taky jsem uvažovala sdružení založit, ale zatím nemám energii sdružení táhnout sama. Ale třeba někdy se dáme dohromady parta rodičů a půjde to...
Járu do školy musím dovážet, integraci by nezvládl a místí speciálka mi ho nevzala. Jára je spokojený, ale nás to dojíždění stojí spoustu času a taky peněz. Pro Járu je to horší v tom, že nemá možnost si v místě bydliště utvořit vztahy, to mi na tom dojíždění vadí nejvíc...

Anonymní řekl(a)...

Tuško, je dobře, že se do toho paní z RP tak dala a ty s ní, doufám s vámi, že něco vyjde... U vás je toho pro děti opravdu málo a jestli není ani osobní asistence, tak vlastně skoro nic... S tou asistencí by nemusel být takový problém, když ji poskytují seniorům, tak proč si nevzít pod křídlo i děti... A pomoc s integrací do školek by taky mohli... S těma dysfunkcema máš pravdu, člověk se diví, že běžné zš se chtějí těchto dětí často "zbavit"... Jak by pak mohli zvládnout děti náročnější... třeba s lehkou MR nebo autismem... Je fajn, že dnes už se děti i z těžší mr integrují do školek, s asistentkou jen pro sebe to jde dobře zvládnout... I když by bylo lepší, kdyby dětí ve třídě bylo míň... Ale někde to pořád ještě vázne, známá mi říkala, jak jsou u nás ve školce fajn, že nám vzali Marťu, že jejího synovce do školky nechtěli vzít jen kvůli epi... přitom ji má kompenzovanou a jinou dg nemá... Držím palce a věřím, že vám ta integrace do školky vyjde... Jen jim pošli své požadavky... Míša

hana.kubikova řekl(a)...

Ahoj,
gratuluju, myslím, že tohle je krok správným směrem. Přivede tě to na jiné myšlenky, možná se dáš dohromady i s dalšími rodiči, kapka ke kapce, jednou se to musí hnout...

Jsem přesvědčená o tom, že to našim dětem musíme vybojovat my rodiče. A že to znamená pořád se připomínat, mluvit o našich dětech a problémech, vodit děti mezi zdravé, aby i ty zdravé děti získaly pocit, že kamarádit se s handicapovaným je normální. A aby taky pak třeba, až budou velcí, mohli ty své spolužáky ze třídy zaměstnat, protože je budou znát a budou vědět, co dokáží. Vždyť to znáte, když něco neznám, tak se toho bojím - a proto mají strach učitelky, rodiče, úředníci...

V poslední době se docela dost zamýšlím nad tím, co by se dalo a mělo udělat. Protože jediný, čeho se bojím je, že to nadšení "měnit svět" mi nevydrží věčně. Čím bude Bárt starší, tím víc problémů se objeví, taky už nebudu nejmladší atd. Takže maminky (nejen) malých speciálních dětí - vzhůru do boje:-)
Anny

Žanys řekl(a)...

Lucko, Tvé myšlenky, obavy, jak bude Ninda přijímána chápu. Ale pro Ninušku je stejně ze všeho nejdůležitější to, že jí bezpodmínečně milují rodiče. Vy jste její jistota a ochrana, i když vás to bude stát hodně sil, bránit její práva, důstojnost...Ona ta společnost (část) ještě tak úplně myšlenkově k rovnému přijímání všech nedozrála, ale myslím, že přeci jen jde malými krůčky dopředu.

Ke kolegyním - možná mají také strach, aby neřekly před Tebou něco nevhodného, neví jak komunikovat, tak raději komuniké omezí. Možná neví, jestli můžou před tebou řešit nějaké "problémy" se svými dětmi o kterých by se třeba chtěly zmínit, ale ví dobře, že před Tebou by vyzněly vlastně trapně, tak mlčí. Chtějí něco říct - neví zda ano nebo ne a už je cítit "divná" atmosféra. Ale to je jen domněnka.

Té paní Pavle tleskám. Víš, že mě to taky děsně rozčiluje, že tady nefunguje prostě NIC??!! K žádné akci jsem se však nedokopala.Paradoxně studuji sociální péči na VŠ. Když jsem viděla, kdo a jak si opět žádá v Domažlicích o městský grant pro zdravotně postižené, vždy mě opustí síly přesvědčovat zastupitele o potřebnosti něčeho jiného. Můžu se zeptat, z jaké rané péče paní Pavla je?

Ještě odbočím k orofac. stimulaci. pokud si nesehnala tu zmiňovanou knížku a zajímala by Tě, tak jsem jí půjčila ve školní knihovně. 13.1. jedu s Vojtou do SPC do H. Týna a mohla bych ji nechat u Jany Melčový. Prosím neber to jako vnucování té knížky, jen jsem na ní narazila, tak mě to napadlo, nevím ani, jestli by ses z ní něco nového dozvěděla. To jen kdyby...

Moc Ti přeji, aby se Ti Tvá vstřícnost k "odlišným" žákům vrátila ve vstřícnosti okolí k Ninušce.

Aya řekl(a)...

Mně tvé vyprávění nepřišlo zmatené. Naopak.
Za 1. úplně chápu tvoje obavy a pocity, máme to asi všecky podobné s minimálními odlišnostmi.
A za 2. doufám, že se ledy hnou. Myslím na vás.
Seš dobrá.

Tuška řekl(a)...

Děkuju vám všem za reakce.
Ono to moje povídání bylo zmatený, Ayo, ale nakonec jsem ho hned ten večer, co jsem ho sepsala, nezveřejnila. Až druhý den jsem to ještě trochu upravila, aby se to dalo vůbec číst :o)

Žanys, to by bylo fajn s tou knížkou, pokud by tě to neobtěžovalo. Určitě bych se do ní ráda podívala a ještě jsem se k tomu nedostala, abych po ní začala pátrat!
Já se k Melčový chci taky už teď někdy s malou objednat, tak bych si ji tam vyzvedla. Jen mi dej instrukci, dokdy ji musím vrátit, když je z knihovny! :o)

Jo, poradkyně z RP k nám jezdí z Prahy Stodůlek, vede to Diakonie českobratrské církve evangelické - http://www.rana-pece.cz/, stejně jako zařízení v Merklíně.
PAvla by tu ráda zřídila detašované pracoviště. A vypadá to, že se to snad brzo podaří. Pokud ano, bude to v Klatovech.

Původně měli jen Prahu, ale nedávno to rozšířili na Plzeňský a tuším že Ústecký kraj, protože tyto služby tam (tu) byly minimální, nebo úplně chyběly. Nebo byly jen pro určité skupiny postižení (sluchové, zrakové apod.)

Ještě jednou díky všem za vaše ohlasy, já budu určitě informovat o tom, jak dopadne schůzka v březnu a co se z ní vyvrbí :o)

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...