Máme rádi zvířata :o) (85)

Máme rádi zvířata.
Manžel i já pocházíme ze zemědělské usedlosti. Dnes se tomu moderně říká farma :o) Manžel od narození, já asi od svých dvaceti let, kdy si můj otec požádal o navrácení pozemků a dalších souvisejících věcí v restituci. Z toho plynou dvě věci. Manžel tomu přičichl natolik, že se rozhodl odejít do Čech a nikdy nehospodařit, protože doma to byla dřina, dřina, dřina. Já jsem tomu přičichla naopak málo na to, abych si to zamilovala a chtěla v tom taťku podporovat a pokračovat v jeho díle.

Nemůžu si pomoct, hnůj mi prostě stále nevoní, a ač se jinak nechám docela ráda dojmout, kravskému porodu jsem pořád nějak nepřivykla. Jistě, malé telátko je pak roztomilé, ale jeho cesta na svět mi připadá někdy strašně drsná v těch chvílích, kdy se musí teleti uvázat šňůrky za nohy a táhnout třeba silou dvou lidí, aby se mládě vůbec mohlo narodit. Nehledě na to, že se taťka při takovéhle štrapáci už sám několikrát, chudák, poranil, když mu po podlaze uklouzly nohy, až sebou seknul vší svou vahou na tvrdou betonovou zem chléva.

Přesto ale mám pocit, že to tak nějak v nás je, ty generace předků, kteří pracovali v zemědělství, ať už jako "sedláci" nebo "jezedáci". Cítím před lidmi jako jsou rodiče moji a mého manžela určitý respekt z toho, že zrovna tohle dělají. Pravda, manželovi rodiče asi moc na vybranou neměli, můj taťka ale možnost volby měl a šel do toho.
Někdo by si možná řekl - blázen, jde do nejistoty, "hromady hnusný špinavý práce", jak s oblibou a trochou nadsázky u "nás na farmě" říkáme, často do finanční tísně ... ale někdo to vždycky dělat musí. Tím důvodem je zřejmě nějaký silný pocit, že to, co dělá, je správné, nějaký vztah k práci, ke stejné práci, kterou dělali otcovi předkové. Bohužel pro něj, ti ji dělali za jiných podmínek a s celými rodinami. Náš taťka je na to sám, pomáhá mu jen mamka.

Ale i já už kolikrát vyměkla a musela našim pomoci, i když se mi nechtělo. Naposledy třeba se škubáním kachen. Sice jsme to celá léta bez nich vydrželi, ale posledních pár let se taťka rozhodl chov hovězího rozšířit ještě i o chov kachen (tedy jen pro vlastní spotřebu, naštěstí).
Sice pak musí trpět při tom, když je zabíjí. Mamka, když je škube a vyvrhuje. Prý jde o zvyk. Nevím, jestli se dá zvyknout na kachnu bez hlavy, která ve vařící vodě ještě hýbe nohama a mává křídly. U těchto pohybů vždy vyjeknu a uskakuju. Na štěstí většinou rychle přejdou.

Nehledě na to, že já drůbež moc nemusím. Tedy, abych nelhala, takovou směs z kousků drůbežích prsou a dalších dobrot, jako třeba žampiony, zelenina a podobně, to můžu. Ale kuře či něco podobného vcelku peču nerada, protože co se mi narodila Ninuška, připomíná mi tahle pečínka mimino na pekáči. Pardon, jestli jsem někomu zkazila chuť.
Můj manžel se tomu ale směje, jemu jsem ji nezkazila, na štěstí :o)
A na hlídání Ninušky z důvodu škubání kachen se obzvlášť těší, protože tuší, že s jednou tou nebohou kachničkou za odměnu dorazím domů.

Jinak ale zvířata rádi máme. Kravky na pastvě občas ráda pozoruju, škoda jen, že Ninuška je dosud nezaregistrovala. Pes je náš oblíbený živočich a přáli bychom si časem nějakého pořídit pro Ninušku. Jen s tím u našich mám trable. Je to přítulný mladý labrador - fenka. Obzvlášť ráda skáče kolem Ninušky a líže jí obličej a ruce. U "standartního" psa a dítěte by mi to nevadilo, nejsem zas až tak přecitlivělá, ale u "tohohle" psa a dítěte s tím mám problém.

Nelina jako farmářský pes vymete všechny kouty dvora a pravidelně se zastaví na (větší či menší) hromadě vykydaného hnoje, který i ráda ochutná. Takže od něj má tlapky a čumák. Nina se zase neumí bránit, nechá se lízat po rukách i obličeji a pak si okamžitě ruce, jak je jejím dobrým zvykem, strká do pusy. A já jsem z toho na prášky :o)

Dalšími zvířaty na farmě jsou kočky, které tedy nemám ráda. Nevím proč. Kočky mi jsou protivné ... asi tím, že žerou myši. Já vím, že je to užitečné, ale nemůžu si pomoci. Myši se mi přímo hnusí.

Ale jinak pro zvířata zvedám ruku. I proto si momentálně naše malá rodinka utužuje vztah se zvířátky prostřednictvím našeho anduláka Tondy. Toho se neštítíme, nebojíme, naopak je nám sympatický, jen mi už občas leze trochu na nervy tím, jaký dělá nejen kolem své klícky nepořádek.

Tonda se nám osměluje víc a víc. Momentálně už své dosud oblíbené místo na lustru opustil, protože proutěný zvonek, se kterým si dával velkou práci, už je v Pánu. Zbylo z něj pár třísek. A tak přesídlil. Bohužel si za svůj odpočninek vybral zrcadlo s proutěným rámem v chodbě. Je masívní, tak snad vydrží. Jenže k Tondovým vlastnostem patří zase vytrvalost. :o(

Další zamilované místečko má opět u zrcadla, tentokrát v Ninuščině pokoji, kde sídlí na červeném Ninuščině sedacím vaku umístěném těsně před zrcadlíkem a on, přitisknut na sklo, se v sobě narcisticky zhlíží a líbá se.
Tuhle jsem ho pozorovala, jak vždycky trošku vylétl nahoru, mávál na místě křídly a pozoroval se v zrcadle. Dosedl na vak a opět, ... "stojí" ve vzduchu před zrcadlem a třepotá křídly. Musím se smát, jakého to máme doma metrosexuála :o) Kam se na něj hrabu, tolik času před zrcadlem jsem nestrávila za celý svůj život!

Přikládám pár fotek, aby bylo jasné, jak si Tonda přes den užívá .. i několik hodin denně :o)
Na té poslední fotce dole vpravo na druhé koláži, tak tam ho Ninuška přilehla nohou, ten vyjeknul panečku! Já jsem Nindu rvala za kalhoty, aby zvedla nohu, pod kterou Tondu nevědomky přimáčkla. Naštěstí se Tonda jen lekl, k žádnému úrazu nedošlo!