Na místě se sešlo asi 30 posluchačů, z čehož podle mého odhadu tak jedna třetina byla odborná veřejnost (lidé z rané péče, ze speciálně-pedagogických center) a zbylé dvě třetiny tvořili zainteresovaní rodiče.
Nechci vás zahlcovat informacemi o tomto programu, kdo má sklony k alternativám se už možná s tímto přístupem setkal, pokud ne, informace jsou třeba zde :o) I když jsem se o tento program zajímala už kdysi dávno a měla jsem k němu od počátku kladný vztah, pořád jsme si to neuměla moc představit v praxi.
Opět se mi potvrdilo to, že není nad osobní kontakt a setkání se s terapií "naživo" :o) Mnohé se mi osvětlilo, ale na druhou stranu mi vyvstalo mnoho dalších otázek. Takže doufám, že mi je bude moci Carolina zodpovědět na podzim, kdy by se mělo konat další setkání.
Jinak ona sama byla jedním slovem skvělá. Nabitá pozitivní energií, informacemi, zkušenostmi, nadšením, zapálením pro věc, ... Myslím, že oslovila každého, kdo se semináře zúčastnil.
Já mám někdy pocit, že na mou dceru nepůsobí žádné mé snažení, ani snažení pedagogických center - z autíkovského nás radši mile vyřadili (po dohodě, abych nebyla nespravedlivá :o) - protože tam dcera neudělala za celý rok jediný pokrok, což jim možná trochu kazilo renomé. Ale nic proti, já to vidím, že na ni nic nepůsobí. Všechno, co se naučí, se nějak naučí sama od sebe, když chce. Bohužel většinou nechce a já stále nevím, jak na ni. Nejvíc mi dělá starosti komunikace, která se odehrává už několik let stejně - pokřikem. Fotky, obrázky, gesta, symbolické předměty - nic nezabírá - jak to? Je opravdu tak "hloupá"?
Už jsem rezignovala (zatím) na jakékoliv "akademické" vědomosti, pro mě je teď nejdůležitější sociální oblast, kontakt s dalšími lidmi, jak je "oslovit", oční kontakt, komunikace. Vím, že to není jen náš problém, že to řeší spousta rodičů. Já už to řeším intenzivně od Ninuščiných 2 let - teď je jí pět a mně připadá, že tu není žádný posun a přitom se fakt snažím!
Nikdy, když jí řeknu "dej mi to", nebo "na, vem si to", nebo "udělej bác" nebo nějaký podobný povel, nikdy ho neudělá. Nikdy! V pěti letech!
Teď jsem po tomto semináři zkusila jednu věc, kterou jsem si tam ve dvojici vymyslela a připravila.
Vlezla jsem za ní do vany, protože to je její obrovký rituál, obrovský stereotyp - stát ve vaně, koukat do odpadu a třeba si sahat na jazyk, nebo se jen tak kývat s rukama za zády.
Tedy, vlezla jsem za ní do vany, ve chvíli, kdy byla zcela uzavřená a pohroužená do sebe. Už to, že jsem si za ní vlezla ji překvapilo. Ale moc to nedávala najevo. Tak jsem si klekla a začala jsem se kývat jako ona. To mě pomalu začala pozorovat. Každý její překvapený pohled na mě jsem "oslavila" tleskáním i veeelkou slovní pochvalou. Aby jsem udržela její pozornost, řekla jsem jí, že budu do (jejího milovaného) odpadu houkat - jen tak, aby se něco dělo, aby ji něco překvapilo, aby byla nějaká akce. Začala jsem houkat do odpadu.
Měli jste vidět, jak se tvářila překvapeně! V životě jsem ji takhle neviděla - většinou je neutrál, nebo se směje. Ale překvapení na ní moc často nevídáme :o)
Chvíli jsem "houkala", ale musela jsem jednat dál, aby ji to neomrzelo. Tak jí povídám: "Koukej, Ninuš, já naházím všechny ty sprcháče do vany. Hele! Bum! A bum! A ještě bum!" ... Na štěstí jich tam máme hodně.
Zase na mě koukala, jako když jsem spadla z Marsu, docela fascinovaně.
Když se počet sprcháčů blížil k nule, rozhodla jsem se, že zkusím onu "interakci", o kterou nám všem jde. Házení gelů do vany jsem komentovala vesele a nadšeně,viděla jsem, že ji to baví. Chci ji už o něco požádat. Najednou jí tedy jeden podávám a říkám: "A teď ty, Ninuš, taky udělej BUM!" Podávám ... a ona si ho bere ... kouká na mě ... a já říkám zase: "BUM! Udělej bum!" ... A Nina zahodí sprchový gel do vany. BUM! to udělá.
Já jásám, chválím, objímám.
Nikdy předtím nic tak spontánního neudělala. Povel, žádost nesplnila nikdy. Zázrak? Pro mě v tu chvíli jo.
Samozřejmě - opakovaný vtip už není vtipem. Příště to už tak skvěle nezabralo ... takže problém je v mé kreativitě, vymyslet něco nového.
Podle Caroliny jsme kreativní všichni, jen si myslíme, že nejsme, až tomu uvěříme. Ale mně by stejně hodně pomohlo, kdybych to viděla naživo, nelépe přímo na Ninušce. Vypadá to, že příště - na podzim - se přihlásím na onu tříhodinovou konzultaci s dítětem, kdy se mu Carolina bude věnovat. Už teď byla ta možnost, ale já jí nevyužila.
Věřím tomu, že tento program funguje a líbí se mi jako přístup k samotnému dítěti a k celému životu. Nevzdávat se, věřit dítěti, být pozitivní a optimistická, brát ho jaké je, trávit s ním času (jen) tolik, kolik je to možné - třeba půl hodiny denně, ale intenzivně, aby dítě vědělo, že teď jsem tu jen pro něj. Skvěle se doplňuje s HANDLE přístupem, který praktikujeme už dávno. (No, tedy střídavě oblačno :o)
Takže asi tak ...
...................................................................................
Kdyby vás napadlo, co v té vaně ještě dělat ... napište :o) Hru na námořníky už mám vymyšlenou - jen k tomu nějakou písničku, nebo tak něco!
Přikládám pár fotek ze semináře, atmosféra byla opravdu díky Carolině, Janě a Paulovi jedinečná.
7 komentářů:
Lucie, Ty seš úžasná! Zase další Ninuščin 'objev', zase další pokrok! Obě jste úžasné, obě se přiučujete něčemu novému, obě se poznáváte.
Moc držím palce při dalších objevech. x
Tuško, zní to hezky... Taky se mi líbí jejich přístup k dítěti... Když tak píšeš, že nic nezabírá, ještě bych zase zmínila VOKS. Naše aistentka byla na kurzu a aby dítě obrázky úspěšně začalo používat, je třeba učit ho to správně podle návodu - nejlépe se vše dovědět na kurzu nebo z materiálů, které jsou jeho součástí. Mimo komunikačních obrázků, mají vytvořený taky obrázkový zpěvník, který mi připomíná tu pohádku, kterou podle obrázků "vyprávěla" holčička s RET o které tu píšeš... Jen by potřeboval vybarvit. Na ten právě mají nárok jen účastníci kurzu, společně s knihou s piktogramy a knihou o VOKS... Míša
Jinak, abych dodala, tak nemyslím, že Son rise umí zázraky a léčí autismus... Kdybych se rozhodovala do čeho investovat, tak by vyhrál kurz VOKS.. Míša
To je paráda! Mám radost, že se Ti to líbilo. My jsme byli na workshopu v Brně a taky nás to úplně nabilo. A to jsme přitom byli rok předtím na kurzu v Anglii, takže jsme od toho zas tolik nečekali, ale Carolina nás hrozně překvapila tím, jak je opravdu dobrá. V pátek jsme měli i tu konzultaci a bylo to skvělé - Carolina nám nejdřív dávala zpětnou vazbu na hraní s Tobíkem (hráli jsme si s ním a ona nás pozorovala), úžasný zážitek byl pak pro nás pozorovat jí, jak si s ním hraje. Nakonec jsme probírali všechno možné, hodně dobrý pocit máme z toho, že nám pomohla identifikovat cíle, na které se máme v nejbližší době zaměřit. Musíme na to pořád myslet, bylo to super. Jak se ptáš na tu vanu, napadá mě, že třeba můžeš udělat s těma "sprcháčema" něco legračního - polechtat jí s nima, nebo můžou letět jako letadlo s patřičným zvukem, při pádu můžou dělat nějaké legrační zvuky atd., můžeš zkusit opravdu jakoukoliv blbinu. Nejdůležitější je ale načasování, abys opravdu dělala akci, když je na to Ninuška připravená, když Ti dá "zelenou" - prostě, když není uzavřená. Moc držíme palce, ať se vám hraní daří a ať je to obrovská zábava pro Ninušku i pro Tebe. Pavel
Luci,super jouking opravdu zabírá:-)Na Justy tedy ne páč ona takhle celkem reaguje,ale taky má svoje ,kývání korálkama:-)vidiš to je uplně výborné,že to na Ninušku zabírá.Jediná terapeudka Son-Rise programu,Linda Cecavová bydlí 7km od nás,tak si s ní domluv konzultačku,dává první dvě hodiny zadarmo...udělejte si výlet,dojeďte na víkend a můžeš se s ní setkat,je výborná...co ty na to?...:-)Ať nemusíš čekat tak dlouho:-)Myslím,že by to určo stálo za to jak tak čtu....Mě se Son -Rise líbí hrozně moc taky už od začátku,ale přoád nemám nějak odvadu i když vidím jaké pokroky dělá kupříkladu Tobík od Pavla,to je až neuvěřitelné,jenže tam jsou opravdu hodně potřební ti dobrovolníci a tady u nás na malém městě je to velký problém....
Lucko, stojí to za úvahu ten tvůj nápad, člověče :o)
Míšo, ani já si nemyslím, že son-rise dělá zázraky a léčí (vyléčí) autismus, ostatně Nina s největší pravděpodobností autismus ani nemá, takže nemám co léčit :o)
Ale tato metoda je vhodná i pro děti s mentální retardací, stejně jako některé věci ze strukturovaného učení bezpochyby mohou přispět k orientaci dítěte s MR v čase a prostoru a i v jiných oblastech ...
Já bych potřebovala Nindu vytáhnout z její apatie a z její uzavřenosti, z jejích streotypů. Ona teda kontaktní je, ale jen někdy, jen když ona sama chce, většinou, když chce jíst nebo se pomazlit - když je unavená.
A navíc její kontakt - komunikace - se setává z obrovského křiku před lednicí (chci jíst), před linkou (chci pít), před vanou (chci dovnitř nebo se chci koupat) apod.
VOKS jsme zkoušeli - jak já sama doma (mám nastudovanou knížku Vizuální komunikační strategie v autismu), i potom v autíkovském SPC ji to učili a nic, nechápu, že se nechytla. Je na to sice potřeba ideálně 2 osob, ale kolik rodičů má k dispozici doma 2 osoby, když je doma mamka s dítětem sama - takže i já to s ní zkoušela většinou sama, občas s mužem a s mojí mamkou, v SPC 2 ženský ... nepochopila to :o(
Takže VOKS dobrý, ale já se radši šla podívat na tohle. Básničky jí maluju a laminuju ty, které zná, které si říkáme odmalička.
Mám pocit, že son-rise je cesta, jak získat dítě ke kontaktu, ke hře nenásilně, ne za odměnu ... ty totiž u nás nefungují už vůbec (taky z toho v SPC byly paf ... já fakt nevím, jestli to malá nechápe, nebo nechce chápat - asi fakt není autík :o)
Jen se do toho dostat, přijít na ten grif a být v pohodě.
Jo, Lucko, lektorka nám říkala, že je nesmysl k tomu přistupovat, že to musíme dělat 14 hodin denně. Ti dobrovolníci jsou tam hlavně kvůli vyhoření rodičů (dle mě), to není v lidských silách jednoho nebo dvou lidí vydržet to celý den, táden, měsíce ...
Říkala, ať začnem půl hodinou, hodinou, jak nám to vyjde, až se zaběneme, třeba zvýšíme čas a třeba ne. Ale ať dítě v tu chvíli cítí, že jsme tam pro něj a i když bude reagovat nebo ne, tak je to prostě váš společný čas, kdy jste spolu samy v jedné místnosti, bez zapnuté TV a počítače, kdy si to spolu užíváte. Vždy´t rodiče si s námi taky nehráli celý den, když jsme byli malí, měli pro nás taky vyhrazený určitý čas! Takže za pokus nic nedáš. A mít Lindu tak blízko, jdu do toho hned. Intezivní hodina denně s dcerou přece není tak strašná představa jako hodin 10 :o) Jojo, i mě to odrazovalo!
Luci tak o tom uvažuj,moje nabídka platí,rádi Vás uvidíme....
Okomentovat