"Myslela jsem si, že budu učit svoji dceru o světě. Ukazuje se však, že musím učit svět o svojí dceři." (anonym)

27. května 2011

Integrace a inkluzívní vzdělávání (99)

Poslední měsíc hodně přemýšlím o pojmech jako je integrace a inkluzívní vzdělávání a o jejich projevech v praxi, o tom, jaký je postoj odborné veřejnosti a rodičů k těmto pedagogickým tendencím, jaký je rozdíl mezi těmito dvěma pojmy a pokouším se utvořit si na to všechno svůj vlastní názor. Přijde mi to důležité, protože podle svého přesvědčení se budu snažit působit na lidi ve svém okolí a ovlivňovat ty, kteří mohou něco v této věci udělat.

Co mě k tomu přivedlo?
V dubnu jsem zúčastnila workshopu, který pořádala ZŠ praktická (bývalá zvláštní) a ZŠ speciální (kde je přípravný stupeň, speciální třída a rehabilitační třída) v našem městě, s největší pravděpodobností budoucí působiště naší Ninušky. Organizačně to měla "pod palcem" zřejmě hlavně speciální pedagožka, ke které chodíme i my.

Workshop se konal v prostorách speciální školy a jeho hlavním účelem bylo ukázat odborné zdravotnické veřejnosti místo a způsoby, jak jsou děti (jejich pacienti) s těžkým postižením vzdělávány, co všechno dokážou, čím je jejich pobyt ve škole obohacován (některé terapie) apod. Došlo i na prohlídku školy a jednotlivých učeben.

Pozvaní tedy byli, kromě učitelů tohoto zařízení, hlavně pediatři a další zdravotníci, kteří přicházejí do styku s dětmi s postižením. Dostavily se tedy, kromě několika lékařů (vlastně lékařek), i rehabilitační sestry (také jsme k nim chodily na vojtovku) a jedna "normální" zdravotní sestra od pediatra.
Z lékařů se sezení zúčastnila i jedna dětská psychiatrička, tedy vlastně dvě, protože "naše" paní doktorka má zároveň také psychiatrickou ambulanci pro děti a dorost. Zároveň byla přítomná i "paní" z krajského úřadu, která má na starosti speciální školství.


Někteří lékaři pozvání odmítli, včetně našeho bývalého pediatra, což mě naprosto nepřekvapuje, proto jsme od něj odešli. Důvodem jeho odmítnutí bylo něco v tom smyslu, že to není medicínské téma, takže se tím nehodlá vůbec zabývat. Naopak, Ninuščina současná lékařka projevila nadšení se slovy, že ji to zajímá a že se určitě dostaví ...
Nepřestávám blahořečit svému rozhodnutí přestoupit k jinému, byť vzdálenějšímu lékaři. Takže ve finále se sešla hrstska lékařů a zdravotníků, kteří přístup k našim dětem vlastně již teď, aktuálně, mají pozitivní, škoda, možná by ho i ti druzí pozměnili.

Jak to všechno vím? Byli totiž pozváni i někteří rodiče, jako zástupci druhé (nebo třetí?) strany. Jedním z nich jsem byla já, druhou maminkou byla Jiříkova mamča a ještě do třetice se dostavila maminka, se kterou jsem byla ve spojení přes email, takže jsme měly konečně možnost se seznámit osobně :o)

Myslím si, že se hlavní účel této akce podařilo splnit, po trochu dlouhé diskuzi, která následovala po prezentaci školy, jejích jednotlivých částí a hlavně konkrétních ukázek práce s dětmi, se hlavní organizátorce podařilo konečně dostat přítomné na prohlídku budovy, což nás všechny "probralo" a začali jsme mezi sebou více a neformálně komunikovat ve dvojicích či menších skupinkách.

Já osobně ale nejvíc vzpomínám na diskuzi, která se místy dostávala mimo své původní téma (čemuž se samozřejmě těžko ubráníte, ať už jsou záměry jakékoliv) a byla vlastně tím impulzem, že jsem začala shánět informace o integraci a inkluzi.  
Nikdy mě totiž nenapadlo, že zde uslyším tak silně protiintegrační myšlenky a věty plynoucí z úst nejen některých představitelů školy, ale i paní psychiatričky (ne té naší) a také zástupkyně kraje. Abych řekla pravdu, nikdy jsem o tom nějak zásadně nepřemýšlela, ale tyto tak moc negativní postoje mě vyburcovaly k tomu, abych se začala zajímat, o co vlastně konkrétně jde a proč tolik zášti.

Já jsem se osobně zatím setkala "jen" s integrací žáků, kteří měli specifické vývojové poruchy učení, onu dyslexii, dysgrafii, dysortografii ... a jiné, a pak také s žáky s ADHD (tato porucha ale nebyla v konkrétním případě až tak těžká). Což jsou dnes již celkem typické problémy našich žáků, setkáváme se s nimi čím dál častěji a jejich integrace je v podstatě samozřejmostí.

Nechci zde rozebírat, zda tito naši "téměř standartní" žáci mají onen "papír" z PPP vždy oprávněně a zda všechny rodiny včetně žáka spolupracují s vyučujícími, protože to je vlastně jednou z podmínek integrace. Ani zde nechci rozebírat, zda všichni vyučující pracují s konkrétním žákem trochu "jinak", zda mu poskytují určité kompenzace v souvislosti s jeho poruchou. Jen jsem chtěla připomenout, že integrace těchto "lehčích diagnóz" obvykle běží, kam by také měly chodit děti se standartním IQ, jen s určitou poruchou učení, že?

Já bych se však ráda zabývala tím, co je vlastně podstatou integrace, či dokonce inkluzívního vzdělávání a vůbec inkluzívního prostředí.
Protože jsem v našem českém internetovém rybníku našla několik webových stránek na toto téma plus pár seminárních a bakalářských prací, trochu jsem se dovzdělala v tématice historie integrace a inkluze, v jejich druzích a současném stavu tohoto trendu u nás a ve světě.
Ale protože mi na česky psaných stránkách začalo být trochu těsno, zadala jsem tyto pojmy v angličtině a ... vyvalilo se na mě tisíce a tisíce odkazů ... a já vzápětí pochopila, že tam, kde jsme my s těmito "problémy" dnes, byly země na západ a na sever od nás minimálně tak před 20 lety.

Ale postupně ... dozvěděla jsem se z různých zdrojů, které na konci článku uvedu, pro mě nekteré zatím neznámé informace nebo spíš "dosud nehledané informace". 

Začnu trochou nudné teorie, historie integrace a legislativy:
  • Integrace a inkluze jsou pojmy, s nimiž se v Evropě pracuje už od 70. let minulého století, v České republice od 90. let 20. století.  
  • O integraci / inkluzi se hovoří v souvislosti se vzděláváním žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. Tento pojem specifikuje Školský zákon (č. 561/2004 Sb.): 
    • Za žáky se speciálními vzdělávacími potřebami jsou považováni žáci se zdravotním postižením – tělesným, zrakovým, sluchovým, mentálním, autismem, vadami řeči, souběžným postižením více vadami a specifickými poruchami učení nebo chování, 
    • dále žáci se zdravotním znevýhodněním – zdravotně oslabení, dlouhodobě nemocní a s lehčími zdravotními poruchami vedoucími k poruchám učení a chování
    • a nakonec žáci se sociálním znevýhodněním – z rodinného prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, žáci ohrožení sociálně patologickými jevy, s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou a žáci v postavení azylantů a účastníků řízení o udělení azylu. Speciální vzdělávací potřeby zjišťuje školské poradenské zařízení. 
  • Danou problematiku rozvádí a specifikuje vyhláška č. 73/2005 Sb. o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných.
  • Speciální vzdělávání žáků se zdravotním postižením je zajišťováno 
    • formou individuální integrace,   
    • formou skupinové integrace, 
    • ve škole samostatně zřízené pro žáky se zdravotním postižením 
    • nebo kombinací výše uvedených forem.
  • Žák se zdravotním postižením se přednostně vzdělává formou individuální integrace v běžné škole, pokud to odpovídá jeho potřebám a možnostem a podmínkám a možnostem školy.  
  • Nový Školský zákon byl vydán v roce 1984 (zákon č. 29/1984 Sb.) a zachovává klauzuli o osvobození od povinné školní docházky: „Dítě, které pro svůj duševní stav není schopné vzdělávání, osvobodí národní výbor od povinné školní docházky“. 
  • Dále se v něm také uvádí: „Žák, který neprokáže předpoklady pro plnění povinné školní docházky ve třídách školy (trvale neuspokojivý prospěch, zdravotní důvody, výchovné důvody apod.), ředitel školy po projednání v pedagogické radě a po oznámení zástupci žáka přeřadí na konci klasifikačního období do příslušné školy (třídy), v níž má plnit povinnou školní docházku“. 
  • Vzdělávání dětí s postižením bylo výlučně v rukou odborníků a profesionálů. Na jedné straně byla vypracována řada obecných didaktických zásad a metodických postupů, byly vytvořeny kvalitní studijní materiály, byly navrženy a zhotoveny mnohé rehabilitační a kompenzační pomůcky.
  • Na druhé straně však byla radikálně potlačena úloha rodičů a rodiny obecně. Na minimum byly omezeny přirozené rodinné, komunitní a širší sociální vazby dítěte. Rodiče byli často tvrdě tlačeni k tomu, aby své dítě odložili do některého z ústavu a předali odpovědnost za něj „odborníkům“. Nepřirozenou segregací jedinců s postižením jen narůstaly psychologické, sociální, ekonomické a další bariéry, jejichž odstraňování trvá dodnes.
  • Fakt je, že se speciálním vzděláváním je spojeno více „papírování“ a administrativní práce a také neustálý boj za více peněz. To vede k tomu, že děti jsou častěji označovány jako postižené, důraz se přesouvá na stanovení diagnózy, „nálepkování“. Na tomto základě jsou jedinci s postižením tříděni do určitých kategorií a školy argumentují tím, že potřebují více finančních prostředků, protože tyto děti nemohou být vzdělávány běžným způsobem.
  • Nebylo by však správné segregované speciální vzdělávání jen kritizovat; jak tvrdí někteří autoři, vývoj speciálního vzdělávání musí být viděn a posuzován na pozadí širších kulturních, sociálních a politických změn.
  • V roce 1994 byl přijat Metodický pokyn ministerstva školství o integraci dětí a žáků se zdravotním postižením, jenž v roce 2002 nahradila Směrnice MŠMT k integraci dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do škol a školských zařízení. Stále však bylo možné děti s těžkým zdravotním postižením osvobodit od  povinné  školní docházky. To změnil až v roce 2004 nejnovější školský  zákon č. 561/2004 Sb., kde se již klauzule o možném osvobození od povinné školní docházky nevyskytuje
  • V současné době dochází ke snahám o inkluzi jako normálního stavu a navrhuje se rámec akcí, jenž požaduje, aby byly všechny děti umístěny v běžném školství bez ohledu na jejich fyzické, intelektové, sociální, emocionální a jazykové schopnosti a jiné potřeby. Prioritou národních a regionálních politik by mělo být umožnit dětem intaktním (= zdravým?) i dětem s postižením docházet do jejich spádové školy. Navštěvování školy hlavního vzdělávacího proudu s inkluzivní orientací je nejefektivnější prostředek boje s diskriminačními postoji a je základem zdravé a spravedlivé společnosti.
  •  Tato žádost po úplné inkluzi vychází z přesvědčení, že
    • každé dítě má  základní právo na vzdělání a musí mu být dána příležitost dosáhnout přijatelnou úroveň vzdělání,   
    • každé dítě má jedinečné charakteristiky, zájmy, schopnosti a vzdělávací potřeby
    • vzdělávací systém by měl být koncipován tak, aby vyhověl široké různorodosti potřeb
    • děti se speciálními vzdělávacími potřebami musí mít přístup do běžných škol, které se řídí principem na dítě orientované pedagogiky, jež je schopna vyhovět speciální potřebám,
    • běžné školy s inkluzivní orientací pomáhají efektivně bojovat s diskriminačními postoji.
http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=2232
http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1766
http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1521
http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=95
http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=45
http://www.rytmus.org/rytmus/index.php?p=inkluzivni_vzdelavani
a mnoho dalších zajímavých stránek i v ANJ. Stačí hodit slovo "inkluze" do Googlu a prohrabávat se jimi :o)

Po těchto teoretických a vzletných slovech bych se k tomu ráda vyjádřila já. 
A doufám, že i vy mi napíšete váš názor.
..................................................................................

Já jsem pochopila z teoretických úvah, z toho, jak to už i v Čechách někde funguje, tam, kde je vůle, ochota, nadšení a spolupráce, a pak hlavně ze zahraničních zdrojů, že inkluze znamená vzdělávat všechny děti dohromady, v jednom proudu, společně, v jedné budově.

Ty, které jen trochu jdou, a rodiče to chtějí, lze itegrovat mezi zdravé děti základní školy (samozřejmě podle potřeby s asistenty pedagoga), ty, které jsou opravdu těžce postižené a špatně by zvládaly z mnoha různých důvodů běžnou výuku, by měly mít možnost být vzdělávány v jedné budově s ostatními dětmi, třeba zrovna se sousedy z ulice, ale ve své vlastní třídičce, která je ve stejné budově základní školy, jako třídy ostatních dětí z města a okolí.
Byla by to vlastně taková skupinová integrace. Samozřejmě by tam nezvonilo, protože výuka by byla silně individuální, podle potřeb jednotlivých dětí ... prostě totéž, co dnes existuje ve speciální a rehabilitační třídě. Jen by děti docházely všechny, ať zdravé či hendikepované, do jedné školy.

Společných akcí školy by se účastnily VŠECHNY děti bez rozdílu. Tím, že by VŠECHNY děti chodily spolu do třídy už od školky, nepřišlo by jim naprosto divné, že někdo je nějaký jiný, že někdo je na vozíčku, že někdo se divně směje, někdo divně kroutí rukama, někdo slintá, někdo se divně kýve ... Prostě by odmalička věděly, že každý jsme jiný, někdo víc, někdo míň.

Potřeba pedagogických asistentů by byla samozřejmá, podle mého soukromého názoru by museli být zákonitě mnohem lépe placeni než dosud, protože by to zkrátka byli odborníci na konkrétní problematiku postižení. Dovedu si představit i několik asistentů v jedné třídě. Případně jednoho asistenta na několik žáků s podobným "lehčím" postižením. A pokud možno nižší počet žáků ve třídě, než je dnes běžné.

Samozřejmá by musela být spolupráce učitelů s asistenty, s rodiči a vedením školy. Největším zájmem by mělo být to, aby vše ve třídě běželo hladce, aby docházelo k maximálnímu vzdělávání jak zdravých žáků, tak žáků s hendikepem.
Rozhodně to není o tom, že by těžce či hluboce mentálně postižené dítě muselo "být vyučováno" v jedné třídě se stejně starými zdravými vrstevníky. To je samozřejmě nesmysl. Ale na druhou stranu, to, že se na některých předmětech, jako jsou tělesná, výtvarná či jiná výchova sejdou děti s různým stupněm mentálního vývoje ... proč ne? Budou na sebe přece zvyklé!!! Vždyť cíle a výstupy z předmětu  mohou být různé!

Pro nás, rodiče dnes zřejmě úplně neskutečná představa ... ale ono to funguje! Ve světě to opravdu funguje!

Zdraví se hendikepovaným neposmívají, naopak jim pomáhají. Vždy budou existovat školy, které vyučují děti odděleně, segregačně, protože si to vždy budou někteří rodiče přát ... někdy bych se možná ani nedivila ... třeba zrovna u úzkostných autíků si umím představit, že velká budova plná dětí je může "ohrožovat". Na druhou stranu, i v této budově mohou mít svou malou třídičku s několika dalšími postiženými dětmi.

U nás ve městě existuje jak speciální, tak rehabilitační třída, dokonce i přípravka na školní vzdělávání. Prý je tu dojezdnost do této školy 20 km na jednu a 20 km na druhou stranu. Chodí tam asi 20, 30 ? dětí. Kdyby se tyto děti rozptýlily do svých spádových škol, kolik by jich bylo v každém ročníku - jeden, dva, tři? Chci tím říct, že těch opravdu hodně těžce postižených by nebylo tolik, jako to vypadá, když se sejdou v jedné škole z okruhu 40, 50 km.

Důležitou součástí školní docházky v zahraničí, podle které se rodiče rozhodují, kam umístí své dítě, je také doprava dětí do školy. Nejen v USA existují školní autobusy, což je samozřejmě obrovská pomoc a úleva pro rodiče, protože dopravit děti do školy, které nebydlí v místě školy, může být někdy problém. U nás toto zatím ještě neexistuje, že by školy zajišťovaly dovoz svých žáku do vzdělávacího procesu.

Všechno je to totiž o penězích - asistenti, pomůcky, speciální pomůcky, kompenzační pomůcky, psychologové a speciální pedagogové na školách, úpravy budov na bezbariérové, dovoz žáků do školy apod. 

Ale přece ta myšlenka, že se všichni žáci, jakkoliv zdraví a jakkoliv postižení, mohou setkávat na půdě jedné školky, školy, tělocvičny, pozemku, zahrady, společné akci ... to je tak nadčasové!

Nebyl by důvod se pozastavovat nad "jinými" lidmi, protože je vídáme od malička, chodili s námi do školky a do školky, známe je! Až tyto zdravé děti dospějí, nebudou před těmi našimi zavírat oči, budou je znát, možná někteří z nich některé naše děti zaměstnají, protože budou vědět, že nejsou prašiví, že jsou jen pomalejší, trochu zvláštní.
A budou dále učit své děti, že existují různí lidé, někteří mají zdravotní problémy, ale přesto jsou to stále občané naší země se svými nezcizitelnými právy, touhami, radostmi a starostmi. To bude navíc podpořeno tím, že i jejich děti budou v každodenním kontaktu s "našimi dětmi", protože budou vyučováni také na jedné škole.

Strach z toho, že učitelé praktických škol (bývalých zvláštních) přijdou o práci, když dojde k zavření jejich pracovišť, což je zřejmě jejich největší strašák, je podle mého názoru naprosto neopodstatněný, protože se svým vzděláním a zkušenostmi budou vítanou posilou na základních školách, kde budou vyučovat v oněch malých třídičkách s integrovanou skupinou těžce postižených žáků, či budou působit jako nezbytní asistenti pedagoga u integrovaných žáků v jednotlivých třídách hlavního proudu výuky. A budou muset být také dobře (nebo aspoň normálně :o) zaplaceni, ne jako současní asistenti, kteří berou pakatel, což je přímo ostuda za tu práci, kterou věnují jednotlivým žákům. Protože jejich práce bude silně odborná.
Také někteří z těchto "bývalých" učitelů jistě doplní stavy ve speciálně pedagogických centrech, jejchž poradní úloha bude za takových podmínek určitě posílena.
 
A znovu zdůrazňuji, že tohle všechno jde jen za podmínek, že VŠICHNI jsou vstřícní a spolupracují. Vedením škol počínaje, rodiči, jednotlivými učiteli, asistenty a všemi i nepedagogickými zaměstnanci školy konče.
A samozřejmě děti. Na ty nesmíme zapomenout. Jak zdravé, tak hendikepované, pro všechny toto společné inkluzivní soužití musí být přínosem, nikoliv zátěží, inkluzívní prostředí musí být zdravé!

Cesta k takovému modelu výuky bude jistě dlouhá, pokud vůbec bude v našich podmínkách možná.
Ale já ji vidím jako jedinou šanci pro naše děti, aby se staly akceptovanými a plnohodnotnými občany naší společnosti. Proč to jinde jde, proč by to u nás jít nemohlo?
Třeba už to naše děti ani "nestihnou", ale pro všechny ty přístí "naše děti" stojí za to se o něco pokoušet!

Dokud o tom budeme jen mluvit, dokud si budeme povídat mezi sebou o tom, jak by to bylo hezké, kdyby by se na naše děti všichni usmívali a pomáhali jim, dokud tyto dva světy nepropojíme, nikdo, i kdyby nakrásně chtěl, nepochopí odlišnosti, nepochopí podstatu lidství, která tkví v tom, že jsme prostě každý jiný, někteří jsou jiní více. Ale to nic nemění na tom, že jsou lidmi, kteří mají  své pocity, dojmy, emoce, strachy, bolest a radosti, které možná neumí vyajádřit, ale mají je ... a to by měl každý respektovat.
Ale jak to lidi naučit, když nedostanou šanci se ani seznámit?

Já mám pocit, že to musíme to být my, rodiče dnešních dětí, kdo se za to a za ně postaví, protože nikdo jiný to za nás neudělá.

Jak to vidíte vy?
Moc mě zajímají vaše názory. Je možné, aby něco takového u nás fungovalo? Bylo by to prospěšné? Napiště prosím, opravdu mě to zajímá!

    34 komentářů:

    Silvie řekl(a)...

    Ahoj LUci, jelikoz skolu resim uz druhym rokem, dovolim si reagovat. Minuly rok jsem pozadala o odklad, takze jsem mela zase sanci, premyslet nad tim co dal. Tomiho jsem v unoru zapsala do bezne ZS u nas v dedine. Reditel je vstricny a i pres me obavy rekl, ze uvidime, je treba tomu dat sanci. No po dlouhem zvazovani a spis k nakloneni dalsimu odkladu jsem se rozhodla to probrat s psychologickou. NAkonec jsem se rozhodla dat Tomiho do Spec.skoly do pripravneho rocnika - tam je mimochodem ten pripravny rocnik povinny. Misto odkladu(druheho) pujde Tomi do KE, ale jen jednou do tydne. Kosice mame daleko a tak bych to nezvladala financne, casove a tak. Uprimne, ikdyz u nas je reditel opravdu vstricny, ja osobne si Tomiho v bezne tride nedokazu predstavit. Idealni reseni by bylo, kdyby se otevrela specialni trida v bezne ZS. Ale na tuto otazku mi reditel rekl, ze by musel mit min.4zaky se stejnym mentalnim postizenim a to tady na dedine nehrozi. Ja se rozhodla pro Spec. skolu i z toho duvodu, ze deti dokazou byt krute. Mozna na tom prvnim stupni ani tak ne, ale uz na druhem ano. Znam hodne deti, mentalne vporadku, ktere maji potom vuli tomuto psychicke problemy. No nevim. Ja jsem za integraci, ale ve specialni tride na bezne ZS. Takto maji sanci na dobre vzdelavani ve zdravem prostredi.

    Olga řekl(a)...

    Já si myslím, že je to hlavně o lidech, kteří o integraci rozhodují. Dcera přes pohybový hendikep zvládá vše téměř normálně, ovšem když se mělo jen na vlastivědný výlet, tak některé starší paní učitelky měly strach jak to zvládne. Dcera má naštěstí za třídní paní učitelku mladou magistru, která je nadšená a pro děti dělá první poslední a ta řekla, že se vše zvládne. Zvládlo a dcera byla šťastná, že může být se svými spolužáky. Jak ale čtu někdy na blogu u Wlčice, tak je integrace někdy oříšek.

    Anonymní řekl(a)...

    Tuško, napsala jsi to úžasně. Byl bych všema deseti pro to, aby se poměry ve školství daly to pohybu tímto směrem. Díky za skvělý článek a držím palce Ninušce. Pavel

    Anonymní řekl(a)...

    Bylo by to fajn, kdyby ta integrace fungovala tak, jak jsi to Tuško popsala, ale vidím tu jeden hodně velký problém a to jsou hlavně peníze... Ono by už i "běžným" dětem i učitelům bylo lépe ve třídách s menším počtem žáků a to je ten první krok, který je třeba udělat,ale to by znamenalo více tříd a více učitelů a více financí do školství. Nemluvě o tom dalším a to zajistit vhodné podmínky pro děti. Nevěřím, že by každá jedna běžná ZŠ dokázala zajistit pro dítě s těžším mentálním handicapem ve škole relaxační místnost, hippoterapii, canisterapii, plavání, kino,... a další akce, které zajišťují spec. školy.. Nemluvě o speciálních pomůckách a vyškolených asistentech. Takže to vidím tak trochu jako utopii.. Ale rozhodně děti "jen" s motorickým nebo lehčím mentálním handicapem do běžných ZŠ patří. Bohužel i pro tyto zajistit podmínky nebývá lehké, nemluvě o negativním přístupu škol.. Jelikož už jedno starší dítko na ZŠ mám, vidím, jak je školství zkostnatělé..:( Míša

    Hana řekl(a)...

    Dobry den Lucko,

    bohuzel Vas musim zklamat,ale s tou integraci na zapade, to opravdu neni tak horke. Napr. v Bavorsku, coz je, myslim, nejvetsi spolkova zeme, je v kazde spadove oblasti tzv. Fördezentrum, Diagnose Zentrum atp. kam se umistuji deti s handikepy. Maji dokonce skoly i pro deti s handikepem v oblasti emocni a socialni. A snaha se techto deti zbavit a vyradit je z normalni skoly, je pri poctu casto az pres 30 deti ve tride, velika. Pisu z vlastni zkusenosti, nebot muj syn je jednou z tech "cernych ovci". Ma sice IQ pres 120, ale je mu to houby platne. Jelikoz ma problemy se obcas ovladnout a je hubaty, sup uz by byl ve skole Zur Erziehungshilfe, kdybychom to dovolili. Pritom niky fyzicky nikomu neublizil. Pouze je nepohodlny v tom, ze treba podryva autoritu ucitelky, kdyz ji rekne, co si o ni mysli. Ale ne sproste, to ne, ale o to je to horsi.
    Pokud se chcete presvedcit, staci si zagooglovat a zadat Pädagogische Förderzetrum, oder Diagnose Förderzentrum. Povazuji nemecke skolstvi globalne za horsi nez je ceske.

    Hanka

    Tuška řekl(a)...

    Díky moc vám všem za vaše reakce.

    Já bych k tomu ještě dodala pár věcí, které se do článku nedostaly a případně reakcí na vaše komenty.

    Hanko, když jsem mluvila o zemích na západ a sever od nás, tak jsem tím rozhodně nemyslela Německo. O tom si nedělám iluze, tam podle mých, sice trochu kusých informacích je jasná segregační tendence.
    Já měla spíš na mysli severské státy a třeba i Anglii, nebo dokonce Kanadu, možná i USA, ale to si nejsem úplně jistá.

    Taky bych se nerada některého státu "dotkla" tím, že ho zmíním, nebo naopak nezmíním. Osobní zkušenosti semám v zahraničí samozřejmě žádné.

    Sice jsem asi před 10 lety působila v Anglii jako au-pair, ale to jsem o toto téma vůbec nezajímala, takže ani z této doby nemám konkrétní poznatky. Spíš mám trošku něco načteno, anebo informace "z druhé ruky", jak to někde probíhá :o)

    Každopádně Evropou běží tyto proinkluzívní tendence, dokonce se naše republika oficiálně zavázala, že se bude krok za krokem snažit tomuto inkluzívnímu prostředí co nejvíce přiblížit.

    Existuje také jakýsi "Národní akční plán inkluzívního vzdělávání" na Ministerstvi školství
    (http://www.msmt.cz/socialni-programy/narodn-akcni-plan-inkluzivniho-vzdelavani?highlightWords=inkluzivn%C3%AD+vzd%C4%9Bl%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD)
    , což je samozřejmě spíš takový teoretický blábol, ale jde také o to, že se pořádají různé konference na toto téma
    (http://www.msmt.cz/pro-novinare/promeny-skoly-inkluzivni-vzdelavani)
    a existují reálné snahy takovýto princip aplikovat v praxi.

    Ono jde podle mě o to si ujasnit, jestli o něco takového, o takové prostředí, my, rodiče, stojíme.
    Určitě se najde mnoho rodičů, kteří by byli z takových snah nadšení a určitě se najde i protistrana, která by nechtěla nic měnit.
    - důvody zřejmě mohou být různé - strach ze změn, proč měnit něco, co už je zaběhlé a jakžtakž to funguje, nezájem, spokojenost s tím, co je.

    Já tyto důvody úplně chápu, taky se bojím, že by to třeba dopadlo jinak, než bych chtěla ... ale já si nemohu pomoci, mě tato myšlenka opravdu strašně oslovila.

    Všichni pořád mluví o sociálním vydělení určitých skupin pobyvatel, jednou z nich jsou samozřejmě zdravotně postižení. Stále se divíme, že lidé o nich skoro nic neví, že je jim buřt, jak to s nimi dopadne, že jim třeba i nějaký ten příspěvek dokonce závidí ... ale jak to změnit?
    Podle mě se prostě opravdu musí začít u těch nejmenších, od školky, od školy ... věřím, že tudy vede cesta.

    Děti určitě umí být zlé. To víme všichni. Ale pokud přijde do 8. třídy nově jakkoliv postižený žák, ostatní nikdy nikoho podobného neviděli, netuší, jak se k němu chovat. Je to pro ně exot. Často to netuší ani učitel(ka), protože je to její první integrace. Je to proto, že jsou to všechno ojedinělé vlaštovky.

    Tuška řekl(a)...

    Pokud by se připravilo inkluzívní prostředí a celé to probíhalo ve větším měřítku, zákonitě by časem došlo k usazení a vkrystalizování problémů, které by se společně řešily.

    Já vidím jako jedinou možnost, jak společnost do určité míry sjednotit, tuto cestu. Výchova k toleranci a pochopení odlišností od malička ... ale ne teoretizování typu - /při občance: "Pepíčku, vysvětli, co znamená slovo tolerance."/

    Vždycky se najdou zlí lidé, kteří jsou naprogramovaní "škodit", ale většina taková není. Většina jen neví, jak se chovat, jak reagovat na nové, neznámé ...

    Já tedy vím z doslechu, že snad v Anglii zrušili speciální školy a všechny děti přeřadili do hlavního základního proudu vzdělávání. Samozřejmě jejich učitelé šli za nimi.
    Podle mě je tohle asi způsob, který funguje ve chvíli, kdy se nespokojíme jen s ojedinělými nadšenými vlaštovkami.

    Toto je dost zajímavé: http://www.inkluze.cz/clanek-372/hlavni-problemy-skolske-inkluze-v-praxi

    Tady integrace dívky s DS u ás v Čechách na 2.stupni, jde to, velmi zajímavé: http://www.inkluze.cz/clanek-351/2-stupen-proc-ne

    A mnoho jiného na http://www.inkluze.cz/inkluzivni-vzdelavani/inkluzivni-vzdelavani

    Abych se vrátila třeba k Míše:
    Určitě máš, Míšo, pravdu v tom, že největší problém budou peníze. Pak vidím nevelkou ochotu základních škol a hlavně velkou neochotu škol speciálních, protože jim jde "o chleba".

    Pro mě je rozvoj schopností mého dítěte stejně důležitý jako jeho sociální postavení, jako uznání jeho osobnosti.
    A to podle mě jde nejlépe a nejjednodušeji a v podstatě samozřejmě jen v inkluzívním prostředí.
    Neumím si představit, jak bude postiženého člověka někdo "uznávat jako osobnost", když ho vůbec nezná a když ho někdo stále "schovává" za zdi speciálních škol.

    Tuška řekl(a)...

    Pokud by došlo ke zrušení většiny (určitě by asi nedošlo ke zrušení všech)speciálních škol, tak lidské i finanční zdroje z těchto škol by plynuly do základek. Dovedu si představit, že vznikne mnoho grantů a dotovaných projektů na vybavení potřebných prostor a pomůcek, na vzdělání zaměstnanců školy apod.

    Nevím, Míšo, proč by nemohla běžná základní škola zajišťovat třídičce postižených dětí to, co buď zajišťuje běžně svým dětem, nebo to, co bylo zajišťováno dosud ve speciální škole.

    Terapeuti změní jen adresu, kam budou za dětmi docházet a na hipoterapii se stejně většinou jezdí ven ze školy, takže by se jezdio dál.
    Relaxační místnost je teda u nás luxus, myslím že není úplně běžná na všech speciálních školách. Takže by určitě někde vznikala, ale jistě ne všude, spíš na větších školách ve větších městech, ale tak tomu je určitě i teď.
    Plavání a kino je snad naprosto běžná praxe všech základek, takže nevím, proč by se pro jednu třídu dělala výjimka a toto by jí nabízeno nebylo.

    Míšo, máš stoprocentní pravdu, že české školství je zkostnatělé. Ale každá změna přece zpočátku vždy vypadala jako velká utopie, než se stala realitou.
    Pokud o toto budou rodiče usilovat, o stávající kvalitu (nic odfláknutýho a šitýho horkou jehlou), ale v rámci začlenění mezi běžnou populaci - a opakuji, u těžkých postižení mám na mysli třídu - skupinu dětí - integrovanou v budově školy a jedoucí podle vlastních IVP - proto, abychom vychovávali společnost k soudržnosti, k toleranci, k pochopení ... je velká šance, že leccos z toho se zprůchodní! Já jsem si tím skoro jistá.

    Lidi, já fakt nejsem úplně padlá na hlavu. Je mi naprosto jasný, že ta štreka před námi je obrovská a nechuť okolí ještě větší, ale kvůli těm našim dětem stojí za to přece něco podnikat!
    Každý si jen asi musí rozmyslet, jestli bude hledat důvody, proč to nejde, nebo způsoby, jak by to mohlo jít.

    A tím se nechci naprosto nikoho dotknout!!! Abyste to, lidičky, špatně nepochopili. Já si to totiž musím sama pro sebe pořád připomínat, tu větu, mám totiž taky často chuť se vším seknout! Ale mě hrozně štve pořád se někde hrbit a poníženě děkovat za to, co je u zdravých dětí naprosto samozřejmé. V čem je moje dítě horší oproti sousedovu, že se mu nedostává stejného, rovného přístupu???

    Hana řekl(a)...

    Lucko, i kdyz jsem vlastne "mimo", tak si myslim, ze by to tak melo byt a urcite je dulezite, aby zdrave deti poznavaly blize ty, ktere takove stesti nemely a popripade se i naucily jim treba pomahat. Ale pokud k tomu dojde celoplosne, asi to fakt bude dlouha a trnita cesta.
    Ja bych byla pro, kdybych mela tu moc. Zatim ale k CR docela vzhlizim, protoze mi to tu pripada snesitelnejsi, nez v NSR. Aspon uz pochopili, ze pro nektere deti je napr. vyhodny Homeschooling, coz ostatne skoro v cele Evrope. Pouze Nemci se ridi v tomto smeru jeste zakonem z doby Hitlera a tvrde postihuji rodice.
    Tak drzim palce, at se neco do budoucna pohne.
    Hanka

    Anonymní řekl(a)...

    Tuško, hlavní důvod, když už by se tedy překonaly všechny ostatní, vidím zase jen ty peníze, školy nebudou ochotny tohle pro děti platit, nevěřím, že by dostaly takové dotace... Hani, není k čemu vzhlížet, u nás je to jako u vás, když má dítě např. "jen" ADHD, škola má tendenci ho vytlačit někam pryč.., ale možná hlavní důvod není dg, ale to, že dětí je ve třídě moc. Neochota ve školách cokoliv měnit a přidělávat si práci je velká, taky dát finance na asistenta pedagoga.. Za každou integraci je třeba bojovat, týká se to i lehčích dg, kde bych integraci považovala za samozřejmost..:( Opravdu by bylo třeba, aby si lidi - už od dětí uvědomili, že mezi námi žijí i handicapovaní a mají právo na plnohodnotný život, naučili by se je přijímat automaticky a věděli by, jak se k nim chovat... Zatím první vlaštovky jsou ty školky, kde se začínají integrovat děti i s těžším handicapem.. I když dobře vybaveny a připraveny školky na to nejsou. Navíc jsem i slyšela, že jedna školka odmítla přijmout dítě "JEN" s epilepsi(kompenzovanou). Pokud si to nevybojují tihle, tak se těko posuneme dál. Tuško, jsem zvědavá, jestli ti to nadšení vydrží a co budeš psát, až bude Nina ve školce.. Míša

    Tuška řekl(a)...

    Míšo, já vím, že u mě jde fakt hlavně o prvotní nadšení. A to co popisuješ, to JE současná realita.
    Sama znám rodiče, kteří se snaží o integraci svého postiženého dítěte a léta za ni už bojují a jsou jim házeny klacky pod nohy ze strany škol i úřadů ... je to strašný! A je to ponižující!

    Proto mě tyhle myšlenky tak nadchly. Zatím u nás jde opravdu jen o ty konference, na které se ještě podle mě většina zúčastněných ofrňuje ... to už se do zprávy pro novináře přece nenapíše, že?

    Třeba taky vystřízlivím, a budu ráda, že jsem ráda, já nevím, jak to všechno bude do budoucnosti. Nechci to tady prezentovat, jako že jsem objevila Ameriku a že je to samospasitelný. I kdyby se něco podobného začalo rozjíždět, bylo by za tím stoprocentně srašně práce, problémů, úskalí, lidského negativismu ... a ani nevím, čeho všeho.

    Podle mě tohle všechno musí podporovat stát. Bez jeho podpory se tu a tam někde někdo integruje, ale jako doteď , školám se do toho nechce.

    Stoprocentně souhlasím s tím, že největším problémem jsou a budou peníze. Dle mě by se na úplně jiné finanční hodnocení měli dostat asistenti pedagoga, kteří, pokud by teda třeba speciálek bylo minimálně, by vlastně byli bývalí učitelé těchto škol, a to jsou vlastně odborníci, mají vystudováno, dále se vzdělávali v oboru, takže by jim rozhodně nikdo nemohl platit za ubohé 4 hodiny pár šupů. Museli by mít plnohodnotný plat za plnohodnotnou práci.

    A taky by se s nimi rozhodně nemohlo šetřit. Podle mě by se hodil 1 asistent i do třídy, kde je třeba 5, 6, 7 dyslektiků (či podobných proti našim postižením mírných poruch). Ta práce s nimi by hned vypadala jinak!

    Jestli si někdo myslí, že se dyslexie dítě zbaví, když jednou týdně bude mít ve škole doučování z češtiny, tak je to samozřejmě totální nesmysl. A to dnes školy dělají. Mi to přijde jako aby se neřeklo, když na ty integrovaný dostáváme peníze navíc, tak musíme něco udělat navíc. A tak se udělá to "nejmenší minimum", co jde.

    Já jsem viděla, co doporučil psycholog, který se zabývá specifickými vývojovými poruchami, jedné mojí známe na těžkou dyslexii. A bylo to o něčem jiným, než že si přečtou článek na doučování, co budou číst zejtra se třídou.

    Vždyť já ve ve školství dělám, takže jsem úplně "iluzíprostá". Znám názory některých učitelů a je mi z nich smutno.
    Ale právě proto mi to přijde jako taková výzva. Zatím o tom jenom přemýšlím a píšu. Třeba mě to fakt za nějaký čas přejde pod tíhou všedních starostí. Počítám tak nějak se vším. Boj s větrnými mlýny vysaje každého.

    Já jen, že by to bylo úžasný, takové prostředí pro naše děti.
    A zase ... proč to někde funguje, i když třeba na 80%?
    Já zkusím, až se vrátím z nemocnice, přeložit nějaké články z Kanady, kde jsou teda v tomhle hodně napřed. Co tam na to říkají učitelé apod.

    Tuška řekl(a)...

    A ještě ... špatně udělaná integrace je to nejhorší, co může být. Integrace jen na papíře je bezpochyby katastrofa.
    To je samozřejmě mnohem, mnohem lepší vzdělávání ve speciální škole, v poklidu a bez nervů - jak dítěte, tak rodičů ... a konec konců možná i učitele.

    Jenže to je to je to nejsnazší řešení, které dá klid dítěti a rodině. Ale společnosti ve smyslu snahy po přijetí postižených do svého středu, nikoliv vytlačení na její okraj, to nedá nic :o(

    Proto do toho musí být zaangažování všichni a musí mít jeden společný cíl. Pokud to tak není, tak snad raději jít od toho.

    Jenže to je právě ten problém, že si asi dosud většina zúčastněných neuvědomuje, že nejde jen o to integrované dítě, o jeho rozvoj, ale jde i rozvoj těch ostatních zdravých dětí, o jejich sociální rozvoj.
    A v neposlední řadě i sociální a osobnostní rozvoj učitelů, protože jsou to jen lidi a často je jednodušší jít tou snazší cestou, tudíž dítě s problémem vyeliminovat z kolektivu a usnadnit si tak práci.

    Tudíž tam musí být ten "vyšší cíl", který je důležitý pro všechny, jinak to nemůže fungovat. Rozhodně přístup, "tak já tam to dítě nějak přetrpím", je špatný. Protože se přístup učitele přenáší na děti. Myslím, že učitel a případný asistent mají klíčové postavení.

    Anonymní řekl(a)...

    Jj, Tuško, to nadšení je důležité, jinak bychom se nikdy nikam neposunuli..:o) Míša

    Tuška řekl(a)...

    Silvi, ale musím říct, že pan ředitel byl teda fakt velmi vstřícný. To se hned tak nevidí!!!
    Já chápu, proč ses rozhodla, jak ses rozhodla ... strach o klid dítěte, žádná velká zkušenost školy (zřejmě) s touto formou integrace.
    Ale ředitel byl teda dobrej, že měl odvahu do toho jít!

    Silvie řekl(a)...

    Jo Luci, nikde neni psano, ze tam Tomi potom nenastoupi. Ptala jsem se nato reditelky spec.skoly ci je uz vazan k te skole tim ze tam bude chodit do pripravniho rocniku, rekla ze ne. Reditel ale asi presne nevi jak natom Tomi je, ja mu to darmo reknu, Tomi nato nevypada a mozna by i presto tu odvahu mel.integruji deti, ale spise s fyzickym postihem. ted maji chlapce na 4roky a vim od rodicu, ze uz ho chteli presunout do zvlastni skoly, ale rodice nechteli. Oni si nepripousti, ze sym ma problem. Ale asi t funguje, ma spec.pedagpogicku. Ja uvidim. JA jsem stale nazoru, ze integrace ano, ale ve specialni tride na bezne ZS.

    Tuška řekl(a)...

    Tak to se, Silvi, shodnem. Já to taky tak vidím.
    Dítě s lehčím postižením, třeba LMR by možná šlo integrovat, zřejmě s asistentem. Ale třeba naši Ninu si taky neumím představit v běžné třídě. To vidím právě na speciální třídu na ZŠ.

    A pak ty děti mezi, to asi případ od případu, dobrá se mi zdá možnost chodit právě do speciální třídy, ale na některé předměty třeba společně se zdravými spolužáky :o)

    Držím vám palce, ať se Tomimu ve škole líbí!!!

    Monika Zavadilová řekl(a)...

    Lucko, děkuji za příspěvek a za vyčerpávající informace. Neznám situaci v jiných zemích, jen v USA. Odtud sleduji blogy jiných MPS maminek. Tak funguje přesně takový systém, jaký jsi popsala. Děti s jakýmkoli postižením navštěvují místní ZŠ a SŠ tak jako děti zdravé, ale mají pochopitelně svou třídu (řekněme rehabilitační). KAŽDÉ více postižené dítě má svého asistenta. Některé předměty mají společné se zdravými dětmi - jak píšeš TV, VV, hudebku. Běžně se děti potkávají na chodbě, v jídelně, na hřišti. Naprostou samozřejmostí jsou školní autobusy s plošinou pro vozíčkáře. Myslím, že tento způsob inkluzívního vzdělávání by byl možný i u nás v každém větším městě. Nemyslím přímo okresním, ale v každém takovém, kde jsou alespoň dvě-tři ZŠ. Takové městečko už má většinou i městké lázně tolik vhodné pro postižené děti, takže by mohli rehabilitovat přímo v místě. Jak ale takového stavu dosáhnout? Abych pravdu řekla, doposud jsem se o tuto otázku u nás moc nestarala, možná taky proto, že naše děti asi nebudou dlouho žít a vím, že spousta MPSIII dětí zůstává v pozdějším stádiu nemoci stejně doma, aby byly chráněny před běžnými bacily a viry, které jim ohrožují na život. Nevím, možná větší apelace na politiky? Třeba přes www.napistejim.cz Nebo apelovat na NRZP? Mohli by víc apelovat na příslušná ministerstva? ..Jsou to jen nápady:-)

    Tuška řekl(a)...

    Moniko, díky moc za příspěvek a zkušenost z jiné země, i když zprostředkovaně.
    Kéž by se ještě nekdo ozval, kdo třeba žije "jinde" a popsal, jak funguje u nich.
    Takže Německo a USA už bychom měli :o)

    Silvie řekl(a)...

    Luci, ale s tem spec.tridami na bezne skole je to problem, prave proto, ze musi mit alespon 4deti se stejnym mentalnim postizenim.deti ktere budou dochazet denne, pak by mohly byt jeste deti na individualni plan. Ale to treba u nas nesezenes. Jsou tu deti, ale ruzne vekove kategorie. JA to u nas na zelenou nevidim. Treba i ty deti, ktere maji "jen" fyzicke postizeni na druhem stupni trpi psychickymi problemami, kvuli krutosti deti a kvulu jinakosti.

    Tuška řekl(a)...

    Silvi, u nás jsou ve speciální škole speciální a rehabilitační třída. Oficiálně jsou děti rozděleni do těchto dvou plus do přípravného ročníku. Ale v běžné "výuce" jsou přeci normálně promíchané, podle toho, co se zrovna dělá, každé má svůj IVP a každé má trochu jinou tíži mentálního postižení. Středně těžké až těžké, možná i hluboké. Takže takto by to mohlo fungovat i ve spec. třídě na ZŠ. Ale chápu, že je asi problém sehnat ty 4 děti na vsi, ať už je postižení jakékoliv.
    To, že jsou děti kruté, to je smutné. Ale je to přesně obraz toho, jak jsou vychováváni.

    Teď jsem zrovna četla příspěvek jedné maminky (ze Států) holčičky s Rett syndromem, takže fakt s těžkým postižením. Ta si stýskala, že to ani není možné, že už skončila školka a příští rok jde holčička do školy. Jak tym byli všichni skvělí, děti se úžasně chovaly k její dcerce, měla tam svoji asistentku a děkovala školce za všechno.

    A poslední věta mě dojala - prý všechny ty děti byly požehnáním, stejně jako jejich rodiče, kteří je vychovávají tak skvěle ve vztahu k její dcerce.
    Vím, byla to jen školka, ... ale tam by se právě mělo začínat ... :o)

    Silvie řekl(a)...

    Ano Luci, Tomi kdyz chodil do skolky, taky se k nemu deti chovaly krasne, pomahaly mu, dokonce rozumnely tomu, co chce naznacit. Treba aby zpivaly, aby mu neco podaly. Jen zarazili to dospeli. U nas vesmes ucitelky ve skolce nechteji mit problemove deti. At uz slo o Tomiho, ci zdrave dite, ale prilis zive, proste je odmitaly. Ted je tu chlapec mentalne uplne poradku jen s fyzickym postihem, mel by nastoupit do skolky s Terezkou. A hle...ucitelky opet delaji problem. Ted, dyz uz jsem chytrejsi, te mamince radim co ma delat. Ale je to vsechno tak vycerpavajici, tak urazejici a ponizujici, ze clovek musi prosikat, aby dite dostalo to...naco ma pravo. U nas prave to odmitani zacina uz tam :-(((((( Bylo by krasne, kdyby to slo vsechno snadno a bralo by se to jako prirozene, ze deti zdrave vyrustaji ve stejnem prostredi s detmi postizenymi. Je to hudba budoucnosti. JA to vidim jen na Terezce, kolik ji Tominko a zivot s nim dava a kolik dava zase ona jemu. Maloktere dite v jejim veku je tak vnimave, citlive a starostlive. Mozna integrace bude uplne bezna a samozrejma
    azstare ucitelky uz nebudou a nastoupi za ne mlada generace, ktera se na to diva jinak. A deti jsou krute, bez ohledu na vychovu, dela to s nimi puberta. Na prvnim stupni to byva v pohode, ale pozdeji uz ne....a fakt si myslim, ze s tim vychova nema co delat.

    Anonymní řekl(a)...

    Školy, které integrují u nás i jsou, ale je to tak, že tyto děti mají zřejmě společnou pouze budovu.. Další problém u integrace dětí s relativně lehčím handicapem vidím v tom, že když jsou mezi dětmi, kterým jde všechno lépe, tak mívají horší hodnocení, jsou méně chváleny a ztrácejí motivaci se učit.. Jsou pro ostatní za ty hloupé a neschopné, svým chováním se dostanou na okraj.. Díky tomu třeba i více zlobí.. Ale, když je takové dítě ve třídě např. pro děti s dysfunkcema, kde je idnividuální přístup, dětí je méně, jsou více chváleny i více motivovány,hned chodí do školy raději a cítí se tam lépe.. Takže je otázka, jestli je tohle integrace, když při běžných ZŠ jsou speciální třídy pro děti s poruchami učení a jestli tomu, že ve stejné budově budou zvlášť třídy pro zdravé a zvlášť pro handicapované, můžeme říkat integrace.. Zase by to bylo možné jen ve větších městech, kde už to i bývá.. A zase by vlastně jen šlo o změnu místa, ale jinak by vše fungovalo jako ve speckách.. Míša

    Tuška řekl(a)...

    Silvi, Míšo, i ostatní, piště prosím dál, i když tu teď týden (možná) nebudu.
    Holky, já jsem si vědoma existence všeho toho, o čem píšete. Nechci a ani nemůžu to vyvracet. Tyhle problémy samozřejmě jsou a jsou bbohužel dost běžné a jak už jsem psala, lepší než špatná integrace je raději žádná integrace.

    Myslím, že je důležité, aby se psalo o všem. I o krásných ideách, které vždy stály u zrodu něčeho dobrého v praxi, ale i negativních zkušenostech, aby se připomnělo, že že idey do praxe nelze převést tak snadno. A taky by bylo fajn, kdyby někdo napsal nějakou pozitivní zkušenost s integrací, pokud tedy vůbec nějaká taková existuje :o(

    Určitě si ale přečtěte tyto dva články, ty jsou opravdu inspirativní(už jsem tu na ně odkaz dávala, ale dávám znovu):

    http://www.inkluze.cz/clanek-372/hlavni-problemy-skolske-inkluze-v-praxi

    http://www.inkluze.cz/clanek-351/2-stupen-proc-ne

    Myslím, že pokud by někdo měl zájem toto prostředí u nás podporovat, že by se určitě měl zajímat o zkušenosti z jiných zemí, kde už jsou v tomto dál, ale určitě se na počátku potýkali a bezpochyby potýkají i v současnosti s podobnými problémy, o kterých píšete.
    Všechny zkušenosti je určitě dobré zmínit.

    Mám trochu pocit, že teoreticky by se tento model výchovy a výuky líbil možná většině rodičů, ale téměř skoro nikdo asi nevěří, že by něco takového mohlo u nás vzniknout, rozvíjet se a udržet se.

    Mně se to tedy jeví tak, že si myslím, že moje dítě toto "jiným lidemnakloněné" prostředí už asi mine. Ale přesto si myslím, že je to věc dobrá, která bude trvat roky, možná desetiletí, než se ujme jako reálná.

    A proto hodlám tyhle myšlenky šířit a podporovat dál. Získávat informace o tom, jak to funguje jinde.
    POkud se mi podaří třeba přeložit nějaký zajímavý článek ze zahraničí, určitě ho sem vložím.

    Určitě to u nás nebude nic lehkého, už proto, že země, kde toto funguje, neprožili 40 let v komunistickém režimu, který byl nakloněn spíše segregaci než integraci "problémových" jedinců do společnosti (možná až na Rómy, které se snažili zcivilnit, ale nevím, jestli tento program byl ve svém výsledku úspěšný).

    Tato léta, mám pocit, zakořenila v myslích lidí mnohem více, než by se zdálo a jisté neuvědomělé modely myšlení se předávají nevědomky dál.
    Možná se pletu, ale jsem přesvědčená, že i toto je jedna věc, se kterou se musí počítat a která ovlivňuje prostředí u nás dodnes, i když je to už přes 20 let.

    Martina řekl(a)...

    Moc zajímavý článek...

    Studuji speciální pedagogiku a starám se o synovce, který má drobný (oproti jiným) fyzický i psychický handicap. Má ISS a chodí do dyslektické třídy běžné ZŠ.

    Jeden drobný konflikt za ty dva roky ve škole už byl. Kdyby neměl ve třídě holčičku, která má taky vývojovou dysfázii a taky špatně mluví, možná by těch útoků bylo víc.

    Jsem za to ráda, protože si říkám, že je ho pro speciálku prostě škoda.

    Nicméně, já bych byla proto, aby nějaká speciální třída byla v každé ZŠ, mělo by to opravdu něco do sebe. :-)

    Anonymní řekl(a)...

    Lucko,moc se mi líbí Váš názor i nadšení,protože si také myslím,že vždycky "někdo" musí začít a když ne prakticky,alespoň o tom rozjet širší diskuzi.Je otázka,jestli se na poli školním už o tom třeba nemluví,ale my rodiče o tom nevíme.Náš Vítek teď začne chodit o září do speciélní školy,tak se určitě na to budu poptávat.Můj názor je ale ten,že speciálky by se rušit tak úplně neměly.Jde totiž o to,že některé diagnózy ( jako právě dětský autismus),jsou spojeny s psychickými bariérami ohledně dětí nebo lidí.Jsou děti,které vyhledávají samotu a kdyby musely chodit do běžné ZŠ a třeba i do speciélní třídy,byl by tam problém s okolím.Troufám si tvrdit,že by se hroutily,pokud by se musely stýkat s ostatními.
    Já sama jsem psala na Postižené děti,že mně chybí něco mezi běžnou ZŠ a Speciélkou.Náš Vítek je na hranici LMR a zcela určitě by měl na klasické základní vzdělání,ale v běžné škole by být nemohl právě z těchto důvodů ,co jsem psala.Kdyby byl ve třídě sám s učitelem,projde až na vysokou....Ale naše zákony mu neumožňují,aby mohl i ve speciélce studovat základní učivo,ale pouze základy vzdělání.A to je to,co mně vadí.Já samozřejmě nevím,jestli by to v budoucnu mému synovi v dalším životě nějak pomohlo ( to vzdělání),ale myslím si,že by mu naše zákony to vzdělání měly umožnit i přes jeho problémy.A ne ho zastrčit do speciélky,protože jiná možnost není.Takže to je zase jiný pohled.Vy mluvíte o běžné ZŠ,kam by chodily všichni postižení,já zase o speciélce,kde by měli možnost postižení studovat běžné učivo ZŠ.Chápu,že Vám jde o to,aby zdravé děti poznali také své postižené spolužáky,ale někdy o to nestojí ani ti postižení.Takže jako školní téma je to hodně široké a stojí za diskuzi.Monča +Vítek

    Anonymní řekl(a)...

    Mončo, ono by mělo být možné ve škole speciální jet podle osnov běžné ZŠ a dosáhnout tak základního vzdělání, určitě se na to poptejte.. Jinak máte pravdu, autíci hlavně hůře snášejí větší společnost a proto bývá problém v běžných třídách, které mají přes 20dětí. Ale mnohdy ve městech bývá možnost chodit do třídy pro děti s dysfunkcema, kterým je věnována individuální péče a je jich ve třídě málo, tak do 8-mi dětí. Osobně tu zkušenost nemám, ale vím, že do těchto tříd autíci chodí, i když je asi většinou pro ně požadován asistent pedagoga.. Míša

    Monika řekl(a)...

    Bohužel, zatím je to jen sen. taky vidím problém v penězích. Třídy jsou přeplněné, což je třeba pro nás ten největší problém. Malotřídky se ruší i na vesnicích...Dostat asistenta bude čím dál náročnější...Já vůbec netuším, jestli ho Jára bude od září mít...Za současných podmínek by Jára integraci nezvládl, byla by mu na škodu...
    Včera jsem poslouchala v autě rádio, mluvilo se o tom, že ministr školství toto téma odložil "k ledu", že odborníci, kteří se tomu věnují na protest odcházejí...

    Anonymní řekl(a)...

    Míšo,opravdu to nejde.Na to jsem byla upozorněná od začátku.Děti se ve speciélce učí podle nějaké směrnice nebo vyhlášky o zdravotním postižením ( přesné znění opravdu nevím)a navíc, aby byl Vítek přijat do třídy autistů,musí mít alespoň tu LMR.Jinak by ho nevzali.Pak je v té škole ještě škola praktická,kam dochází žáci opoždění.U některých se podaří vše dohonit a na základě nějakých vyrovnávacích zkoušek se mohou zařadit do běžných škol.Tady věřím,že by Vítek mohl časem přestoupit do praktické školy a pokud by zvládl vše,mohl by i eventuélně zkusit v pozdějším věku uspět i v běžné škole,protože ten strach snad časem odpadne ( ale to je ve hvězdách...).Proto jsem zvolila tuto pomalejší variantu,abych mu dala čas.Třeba to vyjde,třeba ne.Můj sen je škola pro autisty ( není tedy Lucka jediná ,co má nějaké představy),ale to je opravdu utopie.I když,nikdy neříkej nikdy.Třeba se nějaký nadšenec najde a vznikne jednou nějaká taková škola,aspoň soukromá.Někdo začít musí,aby se ten kolotoč nakonec rozjel a točil.Monča

    Anonymní řekl(a)...

    Tak důležité je, že je možnost přestoupit, když to synovi půjde..:) Míša

    Tuška řekl(a)...

    Moniko (od Vítka), jsem ráda, že jste se i vy zapojila do diskuze(a ty, Moniko od Járy, taky :o)

    Chápu dobře, že Vítek, ač na hraně LMR, bude chodit do speciální školy či třídy? Nebo do praktické? Do praktické školy totiž chodí děti s LMR. Ale do speciální třídy děti se středně těžkou MR - aspoň pokud je mi známo. Do rehabilitačné třídy pak děti se těžkou MR. Jestli bude chodit do té speciální, tak to je snad hluboko pod jeho úroveň? Chápala bych tu praktickou. Ale možná se jen nemůžeme dohodnout v pojmech :o)

    Moniko, já jsem ale v článku přece nepsala, že by se měly zrušit VŠECHNY praktické a speciální školy apod. Přesně kvůli problémům, o kterých píšete. Když jsem o tom přemýšlela, měla jsem na mysli právě některé autíky či jiné poruchy, které způsobují úzkostné stavy a emocionální problémy a podobně. Tady by integrace asi byla lámáním přes koleno a na závadu právě pro tyto hendikepované.

    Dokonce i v té Anglii PRÝ původně zrušili úplně všechny speciální školy, ale potom časem zase některé byly obnoveny a to na žádosti rodičů některých dětí!

    Takže určitě je třeba si všímat toho, jak to probíhalo a probíhá v zahraničí a učit se z jejich chyb.

    Můj názor je, že by bylo ideální, aby bylo vytvořeno prostředí, které nabízí tuto možnost - vechny děti by mohly chodit do své jedné spádové školy, a to BUĎ cestou integrace do běžné třídy mezi děti zdravé (intaktní), pokud bude potřeba s asistentem, NEBO cestou skupinové integrace do speciální třídy v budově základní školy.
    Toto všechno za podmínek, že existuje materiální a odborné zázemí a rodiče si to přejí.

    Pokud si rodiče takovou integraci z různých důvodů - např. těch, o kterých píšete vy, Moniko, nepřejí, musí být možnost zařadit dítě právě do jiné (speciální) školy.

    Autistická škola se školním vzdělávacím plánem pro ZŠ pro autíky s vyšším IQ, ale s problémem se zařadit do běžného kolektivu třeba právě pro úzkost či cokoliv jiného by byla super, ale je jasné, že by jich moc nebylo, stejně tak těch klasických speciálních, takže by se rodiče museli zřejmě smířit s dojížděním do školy ... což se teď stejně děje do speciálek zcela běžně.

    Když tak pročítám, co jsem právě napsala, těch výjimek, co by se muselo udělat a těch taky těch kroků, co by ke změně na proinkluzívní prostředí vedlo ... začínám ztrácet nadšení a iluze :o(

    Navíc, když jsem si přečetla u Wlčice na blogu, jak funguje integrace na "prointegrační" škole její dcerky ... no fakt děs!

    Ale přesto ... nevzdávám se naděje, že se aktivních lidí v této oblasti najde víc, než jich je doposud a že se něco pohne k lepšímu!
    Já se snad stanu ředitelkou základní školy, abych do toho zatáhla další lidi :o))))) (to byl prosím vtip!)

    A Moniko, já si určitě nemyslím, že jsem jediná, kdo má nějaké představy. Doufám, že to snad ani z mých článků (konkrétně z tohoto) nějak nevyplývá. To by mě mrzelo. Určitě si nemyslím, že mám patent na rozum.
    Jen jsem napsala, co by se mi líbilo a byla jsem zvědavá na názory a zkušenosti čtenářů.
    A za ně vám všem děkuji :o)

    Pokud máte ještě někdo něco na srdci, napiště! Díky!

    Anonymní řekl(a)...

    Ne Lucko,takto jsem to vůbec nemyslela.Naopak,pro ostatní jsem chtěla říct,že nejste jaksi jediná řekněme "bláznivka",která by to tady chtěla mít ve školství jinak a přitom ví,že to půjde hodně ztěžka.To měla být podpora pro Vás...
    Co se týká Vítka,tady na té speciélce je to bráno tak,že pokud má dítě Dětský autismus a nějakou MR,má možnost podle rozhodnutí většinou SPC nebo i rodiče jít buď do třídy autistické nebo do třídy praktické školy.Přihlíží se k tomu,zda by dítě ten první rok zvládlo klasický model školy ( to praktická má-i když s málem dětí).Pokud se zjistí,že dítě nemá problém,okamžitě se přeřazuje do třídy v praktické.Mám štěstí na školu,kde všem záleží na dobru dítěte a když na to opravdu má,postupuje dál.Podle mě není kam spěchat,chci aby Vítek šel podle sebe a ne podle mě.
    A jinak jste to napsala přesně.Těch výjimek je právě dost a je možné,že příslušné lidi to odrazuje a proto radši nic nedělají.Ale když teď čtu všude o těch problémech na běžných školách s integrací i u dětí,kde není narušen intelekt a stejně nemají šanci,to je už alarmující.To by znamenalo,že to jde z kopce a naše představy jsou tudíž v nedohlednu.Jsme stát,který údajně zaručuje právo na vzdělání všem,ale každý si to vykládá po svém ( nebo-li jde jen o peníze).
    Monika+Vítek

    Tuška řekl(a)...

    Moniko, to jsem ráda, že u vás máte tak vstřícnou školu! Moc držím palce Vítkovi, aby časem mohl opravdu přestoupit do běžné školy a třídy.

    A děkuju za podporu ... nějak jsem to špatně pochopila :o)

    Anonymní řekl(a)...

    Zdravím Ninušku a současně i maminku...
    moc se omlouvám, ale neměla jsem čas projít úplně kompletní článek a komentáře... je už dost pozdě a na tento blog jsem narazila víceméně náhodou...
    Moji dva chlapečci jsou zdraví (naštěstí, ale musím současně dodat - prozatím - protože bohužel vím, že to není vždy konečný status a osud dokáže zamotat osud leckomu), takže tato problematika se nás osobně netýká... ale kamarádka je učitelkou ZŠ Hovorčovická (Praha 8) - je učitelkou téměř 30 let a já jsem jí dělala několik let vychovatelku na školách v přírodě... Učí ve třídě, kam se pravidelně umisťují žáci s různými postiženími a integrují se tak mezi "normální" děti...
    Měla jsem možnost na vlastní oči vidět, jak blahodárně působí vliv postiženého dítěte na jeho spolužáky - ač v pohledu opačném si myslím, že chlapečkovi pobyt mezi zdravými dětmi nic nepřinesl a dokonce možná by ve speciální třídě mohl dojít dále...
    Děti jej braly úplně normálně, pomáhali mu, účastnili se aktivně jeho zdravotního stavu (psali mu do nemocnice, navštěvovali jej, když byl doma). Nevadilo jim, že ve 3. třídě počítá sotva do 4. Měli ho rádi! A myslím si, že jeho smrt ve 4. třídě byla pro děti opravdu těžkou zkouškou a dosti drsným setkáním s realitou... které je ovšem pro budoucnost vybavilo určitě lépe než tisíc sezení, kde by se o tom "jen" mluvilo!
    Druhým integrovaným dítětem je slepá slečna, která je znevýhodněna pouze handicapem slepoty, neboť její IQ je těžce nad průměrem... A opět se děti (další třída o 5 let mladší) se se spolužačkou vypořádali velmi pěkně... Samá pozitiva...
    Takže vám moc fandím! A doufám, že pro Ninušku najdeš taky fajnový kolektiv a budete obě spokojené!

    Jitka Hrubá

    Tuška řekl(a)...

    Jitko, díky moc za pozitivní komentář. Pro mě je na něm důležité, že to "pěkné" vychází z praxe, že je to tvoje osobní zkušenost.
    Vím, že takovýchto zkušeností je jako šafránu, proto je pro mě o to cennější.

    Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...