Příjemnější události naší hospitalizace (a fotky) (102)

Co dalšího jsme s Ninuškou prožili kromě nepříjemných vyšetření během našeho pobytu na Karlově a cestou tam? Nebylo toho málo :o)

Tak za prvé Ninda zase po delší době jela metrem, tentokrát však bez kočárku. Musela po svých. Metro jí moc nevadilo, ale překvapilo mě, že se opravdu bála jezdících schodů. Na krátkých jsem ji nesla (tatínek nesl naše bágly), ale na dlouhých jsem ji musela postavit, to bylo vážně nad mé fyzické síly, jen jsem ji poponesla při nástupu a výstupu.
Je to asi zvláštní, ale já jsem byla fakt "mile udivená" z jejího strachu, tedy, že Nina ty schody vnímá - jejich hloubku, výšku, pohyb .... myslím, že by tomu tak ještě před pár měsíci nebylo.

Druhý den našeho pobytu nám na pokoj přibyly dvě spolubydlící - maminka Katka s roční holčičkou Kačenkou. S tou měla její mamka starosti, protože nechtěla papat ani pít a moc nepřibírala. Jinak to ale byla moc šikovná a bystrá holčička na to, že se narodila s váhou 490 gramů!

Na den dětí nás přišli obveselit klauni! To byla legrace. Moc se jim výstup povedl.
A mně se zase povedlo natočit jejich písničku, k jejíž muzice svou měrou přispěla i Ninuška, která dostala od "doktora ze Švýcar" a "jeho sestry" zvonek, který nosí švýcarské kravičky (já měla zvonek kozí ... jestli se nepletu :o) - a zvonila a zvonila a zvonila!

Však se můžete podívat a poslechnout si je i nás :o)

Abych nezapomněla, musím poděkovat návštěvám, které nás přišly obveselit. Pěkně si to rozdělily, takže každý den jsme měly jednu - švagrovou Mili, tetu Janu a sestřenku Janinu. Díky, holky, moc nám to pomohlo to tam přečkat ... hlavně mně to pomohlo, tedy :o) Aspoň jsem si mohla zajít na záchod sama a ne s Ninuškou.

Taky musím zmínit takovou hrozně milou náhodu!
Potkaly jsme s Ninuškou jednu mladou ženu. Na chodníku před nemocnicí. A ta žena se k nám měla. Poznala totiž Ninušku i mě a vysvětlila to tím, že čte náš blog ... a ráda :o) To jso věci, že?
Moc hezky jsme si spolu s Alenou popovídaly, šla nás doprovodit zpátky do nemocnice a nakonec jsem se dozvěděla, že tam pracuje, a to na radiologii. A aby těch pozitivních událostí nebylo málo, hned další den jsme šly k ní na rentgen ruky.
Milá Aleno, díky moc za Vaše milá slova a za to, že neváháte rozdávat dobrou náladu a pohodu!

Ninuška ležící  a spící na posteli není sice moc příjemná vzpomínka, protože to bylo po cévkování, které ji nějak vysílilo, až takto odpadla.
Jediné pozitivní na tom byl fakt, že už to bylo v pátek a my v podstatě čekaly jen na sanitku, která byla objednána na třetí hodinu (protože v jednu mělo být ještě genetické konzilium s doc. Baxovou, ale nakonec se nekonalo, protože ji nesehnali. Pravděpodobně celý týden nebyla v nemocnici :o(

Sanitka nakonec přijela skoro v půl páté a my se domů dostaly v půl sedmé. Fotky dole na koláži jsou focené právě v sanitce. Ninuška tam měla sedačku. Sice jí byla trochu malá, ale ještě to šlo, takže jsme už novou nesháněli :o)
Pan saniťák si po cestě vyzvedl svou přítelkyni (pochybuji, že to byla manželka :o), která se k němu celou cestu tak měla, až jsem já zase měla strach, abychom se nevybourali. Visela na něm pohledem a byla na něm tak nalepená, že podle mě nemohl vůbec používat řadící páku. Na každém semaforu jsem měla možnost vidět jejich polibky, protože jsem jim seděla přímo za zády za proskleným okénkem ... no zážitek :o)
Na štěstí jsme dojeli bez úhony.

To byla paráda, lidi! Doma je doma!
Ninuška hned běžela do vany a byla tak vysmátá, jako by v té nemocnici na rozloučenou zblajzla nějaký ten povzbuzovač ... ale ne, tím povzbuzovačem byl pro ni prostě náš domov :o)

Na úplný závěr přidávám ještě jednu fotku - ne tedy úplně pozitivní.
Je to už na návštěvě u tety a strejdy v sobotu, takže dva dny po lumbálce. A přesto je stále dobře viditelný Ninuščin kousanec, který si udělala při punkci na své pravé paži :o(
Chudinka moje statečná. Však jsem jí slíbila, že už ji nenechám trápit!!!