Včera jsem četla krásný text na blogu jedné maminky, bohužel v angličtině. Bylo to o tom, že bychom se my, ale hlavně lidé kolem nás měli zaměřovat na to, co naše děti a postižení lidé vůbec MOHOU DĚLAT, co UMÍ, a ne na to, co NEMOHOU DĚLAT, co NEUMÍ.
Bylo to opravdu pěkné zamyšlení, kde ona maminka vypsala, co její syn (trpí DMO, hned po narození údajně dostal mrtvici) umí (např. říká - nehleďte na něj, jako na dítě, které neumí mluvit, ale jako na dítě, které umí komunikovat, i když svým vlastním způsobem, nehleďte na něj jako na dítě, které neumí chodit, lézt, ani skákat, ale jako na dítě, které se dostane tam, kam potřebuje apod. ...)
Ona sama považuje za velkou ukázku toho, co postižení lidé dokážou, Speciální olympijské hry, které skončily před pár dny v Athénách. Konkrétně říká, že úžasné na Speciální olympiádě je to zaměření na SCHOPNOSTI (ability), ne na NESCHOPNOSTI (disability).
Tato olympiáda trvala jen jeden týden, nepřitahovala takovou pozornost médií, ale ona si je přesto jistá, že vždy tito sportovci dokážou změnit myšlení (aspoň některých) lidí a ukážou lidem, jací "postižení" jsou. (Mimochodem, i ona se určitým způsobem podílela na hledání sponzoringu pro ně, či na něčem podobném.)
A jaké je její největší přání?
Kdyby lidé byli schopní se dívat na její dítě (Maxe) a viděli by, co umí, co může dělat, místo toho, co neumí, co nedokáže, prožíval by její syn v tomto světě mnohem jednodušší život.
Bohužel, nestíhám přeložit celou její úvahu. Kdo by měl však zájem si ji přečíst (a vůbec celý její skvělý blog), může kliknout sem.
Ale vkládám sem aspoň hudební video pro Speciální světové letní olympijské hry, Athény 2011 (Říká se tomu u nás taky speciální olympiáda? Nebo nějak jinak? Teď si nejsem vůbec jistá :o)
Upřímně musím říct, že mě video dojalo, ač nejsem žádný velký sportovní fanda. Sportovci i jejich fanoušci byli skvělí!!! Podívejte se!
Zdroj: http://www.lovethatmax.com/
"Myslela jsem si, že budu učit svoji dceru o světě. Ukazuje se však, že musím učit svět o svojí dceři." (anonym)
1 komentář:
Ještě pořád jsem plná dojmů s Brněnských evropských her handicapované mládeže.Myslím,že atmosféra,nadšení- totožné.Myslela jsem,že už jsem viděla všechno co se světa postižených týče,ale zdaleka jsem netušila.Pro mě strašná pocta být toho součástí a mé dceři se otevřely nové obzory.Na každé plavání se strašně těší,teď i na atletické tréninky.I když zrovna ona moc výkony nepodává,zato nadšení ji neschází a pravidelný pohyb v bazéně,na stadioně -nejlepší rehabilitace pro ni i mě.Ty hry byly pro nás třešinkou na dortu,odměnou za celoroční snahu.
Okomentovat