Šlo o pobyt pořádaný naším SPC (speciálně-pedagogickým centrem) určený pro jeho klienty a financovaný díky grantu, který škola získala na několik projektů.
Píšu o něm zpětně, protože bezprostředně po návratu jsem neměla vůbec čas něco publikovat, takže vzpomínky jsou již lehce setřené pod dojmem zážitků z dalších týdnů, ale možná je to nakonec i výhoda :o)
Pobytu se zúčastnilo 9 rodin (z plánovaných deseti), mohli se účastnit i tatínkové, zkrátka celé rodiny. Fakt ale je, že ve většině případů jely s dětmi jen maminky.
Na pokoji jsme bydlely s Jiříkem a jeho maminkou Vendulou. Dopoledne jsme my, rodiče, měli většinou na dvě až tři hodiny nějakou vzdělávací akci a o děti se staraly učitelky a vychovatelky ze speciální školy, které tam s námi také trávily čas. Během těch několika hodin s dětmi tvořily všelijaké výrobky, které pak děti věnovaly maminkám, a hrály s nimi různé hry.
Naší Ninušce tedy musely paní učitelky pomáhat určitě nejvíc, řekla bych, že stoprocentně, ale stejně mě výtvor nakonec vždy potěšil :o)
Rodiče měli na příklad společné sezení s psychologem, povídání a o náhradní komunikaci a také práci s počítačem za účelem vytváření pomůcek pro děti. Jedno odpoledne jsme hromadně absolvovali i s dětmi a učitelkami pěší túru po okolí, v krásné šumavské přírodě.
Další odpoledne jsme společně s dětmi a učitelkami pokreslovaly a barvily trička barvami na textil, i ta jsme si odnesli domů, jak pro rodiče, tak pro dítě. A byla krásná, ta trička!
Vlastně jsme si to docela užily, vyzkoušely jsme si děti, jestli jsou schopné adaptovat se na jiné prostředí, na děti a učitelky kolem sebe, jíst v restauraci, usínat ve společnosti jiných lidí a bez zaběhlých rituálků, vstávat v určitou dobu na snídani (s tím měl trošku problém Jiřík, Ninda mu tam (přes moje úsilí ji držet v klidu) skákala chudáčkovi už od půl sedmé, i dřív, a on by tak rád spal klidně až do devíti, ale zvládnul to, šikula :o))) apod. Myslím, že nakonec jsme snad asi všechny zjistily, že to (někdy s menšími problémy) vždycky nějak šlo.
Samozřejmě, že se našly i mouchy, na které jsme společně s mamkami brblaly, myslím, že je to ale normální, nikdy nic není stoprocentní. Největší problém pro nás (myslím, že většinu matek malých dětí) byly však palandy na pokoji. To byl tedy oříšek. Dnes už se tomu směju, ale tehdy jsme z toho byly značně rozechvělé.
Dvě postele normální (myšleno pro dospělé), které bohužel nešly srazit (kvůli radiátoru a zaklínění za palandou) jinak, než že mezi nimi byla velká mezera, a dvě palandy určené pro děti. Představa, že Ninuška nebo Jiřík spí nahoře na palandě byla dost hrozivá. Navíc obě děti usínají s námi (bohužel).
A pak nakonec vyvstala i obava, že i kdyby jedna z nás dítě uspala dole, hypoteticky zabezpečila postel, aby nevypadlo (nevěděly jsme jak), a lehla si nahoru nad něj, chatrně vypadající palanda propadne pod "naší muší váhou" a dítě pádem rozmáčkneme na placku.
Takže nakonec jsme přeci jen srazily postele, uprostřed holt nechaly díru, nacpaly do ní jednu peřinu (která v průběhu dní propadla až na zem), a na té díře jsem spala já. Nina buď vlevo nebo vpravo ode mě - ta měla pohodlí a místa dost.
Protože je Jiřík menší a hubenější než Ninda, šla s ním maminka (i ona je celkově menší :o) spát na jednu dolní palandovou postel. Také Jiřík měl dost místa, asi tak tři čtvrtiny postele. Maminka se musela spokojit se čtvrtinou jednou, pěkně vystrčená z postele asi půlkou těla ven. Jak sama říkala, spala na prkně. To znamená na dřevěné postranici postele. Já jsem aspoň spala na prknech dvou, protože díra byla tvořena dvěma dřevěnými postranicemi :o)
Vendulu z takto prožité noci chytala záda, takže jsme se ve finále docela těšily domů :o)
Každopádně zážitek to byl zajímavý, zřejmě i užitečný, poznaly jsme nové lidi a spřátelily se s lidmi už trochu známými - tímto moc zdravím Žanetu!
Fotografická dokumentace:
Tak to byl náš pokoj, naše konečné řešení postelí.
Procházka to byla pěkná, Nina se vezla i chodila, spíš se teda vezla :o)
Prošli jsme kolem stáda kraviček, taky jsme ho vyfotily pro dědu. Došli jsme až na dětské hřiště u infocentra, kde se děti na chvíli zabavily a nakonec jsme přešli suchou nohou přes rašeliniště po lávce k jezírku, kde sídlí kachny.
Byla to moc hezká cestička, kterou Ninuška celou prošla po svých s jednou moc hodnou paní učitelkou za ruku, tu paní učitelku bude mit Ninuška s největší pravděpodobností ve škole, až do ní začne chodit. Tak už se na to úplně těším, protože ta paní je opravdu úžasná! Je to ta, co jí Nina sedí dole na fotce na klíně.
(Se mnou by Nina za ruku celou tu cestu nešla, fakt ne, ale ona to prostě s dětma skvěle umí, o tom jsme se mohla přesvědčit mnohokrát!)
Výsledky byly moc pěkné, Ninušce jsem udělala motýly a sobě kočku. Ne že bych tím chtěla něco naznačit :o) , ale nejdřív jsem si myslela, že to bude kocour pro tátu, jenže tričko by mu bylo asi malý, tak jsem to nakonec nechala pro sebe. No a traktůrka nebo hasiče jsem si na triko nemalovala, kočka na mě víceméně zbyla :o)))
Ještě jednou společně trička, motýli - práce dětí s učitelkami, také vyrobily krásné stonožky z podkolenek, berušky z kamínků ... prostě moc věcí!
Na závěr probíhalo předávání diplomů dětem.
V krásných vymalovaných tričkách. Jiříkovi maminka společně s jeho pomocí udělala nádherného traktůrka, moc se jim poved!!! (Ale uznejte, že já bych v traktůrku vypadala divně :o)
10 komentářů:
tak gratulzju k pěkně prožitéénu dni..
super fotky a myslím,že i přes "nesnáze" jste si to krásně užili :o)
Určitě užili :o)
Obzvlášť s odstupem to vnímám jako moc dobrou zkušenost.
Vypadá to úúžasně. Je fajn, že jste si to užili.
Ahojky Luci, teda muselo vam byt suprove, ikdyz teda postele byly jake byly. My mame obrovskou manzelskou postel k ni pritisknutou Tomiho postel a i tak vsichni tri spime na moji casti. Miro spi v obyvaku. Ja se uz taky moc tesim na nas prvni pobyt s rodinami postizenych deti. Je to taky pobyt pro cele rodiny, ja zatim jedu sama s detmi, ale mozna si to Miro rozmysli, kdyz stihne dodelat plot do odjezdu. Je to super, ze se nekdo chyti takoveto organizace, myslim si, ze je to prinosne pro vsechny strany.
Lucko, zavzpomínala jsem si taky. Je fakt, že s odstupem člověk vše hodnotí jinak...Takže - příště zas :-)) Žaneta
Právě, Žanet, ... já to dnes taky vidím, jako že to bylo dobrý :o)
Dokonce jsem úplně zapomněla na tu tříhodinovou cestu busem tam i zpět s nepřipoutanýma ZTP dětma :o)))
Malá to odnesla sedřenou nohou a modřinama po celým lejtku. Ale modřiny už jsou fuč a to horší je zkrátka zapomenuto!
Je fajn, že jste si to užili. :-)
Aw, this was a really nice post. In idea I would like to put in writing like this additionally - taking time and actual effort to make a very good article… but what can I say… I procrastinate alot and by no means seem to get something done.
Je bezva, když se sejdou ti správní lidé a takovou akci zorganizují. Moc se mi líbí fotky a celkově to vypadá skvěle, jen to spaní mohlo být lepší. I když já v podstatě "na prkně" spím dodnes, Mirek má pro změnu Lukáška za krkem. Máme takové malé noční zpestření:-)
Okomentovat