Děkujeme za přání :o)

Už před pár dny mi pár lidí přálo pod posledním článkem k svátku a máma ne a ne přidat info o tom, že ani doma na mě nezapomněli!
Sváteček jsme oslavili už v sobotu. Tento den se u nás v příbuzenstvu jeví jako nepříhodnější den, lépe řečeno večer, k oslavám.
Přišli se na mě podívat babička s dědou, maminčin brácha s tetou a ještě maminčina teta se strejdou a bratránkem. Moje prababička tentokrát nemohla, ta se kulturně vyžívala v Plzni v divadle na Straussově Netopýru, ale přišla si popovídat v neděli.

Měla jsem radost, že se tady všichni pěkně sešli. Pouštěli jsme si stará videa z dob maminčina a babiččina dětství a bylo to hrozně dojemné a fajn. Potom už jsem si musela vzít léky, taťka mě vykoupal a oblíknul do pyžámka a já jsem pořád s šátkem na krku, jelikož nejsem pořád úplně fit, usínala na gauči mezi babičkou a dědou.
A vůbec mi to tentokrát nevadilo, že je tam spousta lidí a že mi zabírají moje místo na gauči. Pěkně jsem se mezi ně vmáčkla a museli se smrsknout. Podívejte:

V pondělí, kdy jsem teprve měla opravdu svátek, jsem jela s taťkou a maminkou, která se už nechala uschopnit po tom výronu, na hřbitov za babičkou Ninou, po které se jmenuju. A protože měla taky ten den svátek, nesla jsem jí žlutou kytičku v hezkém plechovém kyblíčku.
Před hrobečekem jsem se i vyfotila a byla jsem ráda, že jsem za ní mohla zajít. Však jsem ji nedávno viděla u našich v televizi, jak vypadala a jaká byla hodná. Jen doufám, že tu kytičku vítr neporazí, protože byla hrozná zima a vichr. Brrrr!

Dostala jsem se ven asi po 12 dnech, co jsem byla doma - nejdřív s teplotou a pak s rýmou a kašlem, který mě drží doteď. Byla to taková rychlovka v autě, ale já jsem byla šťastná, že jsem se dostala z bytu.
Už mě to tam hrozně nebaví a pořád postávám u dveří, že bych jako někam vyrazila, třeba do krámu. Taky to našim furt ukazuju a beru do rukou fotku našeho krámečku ... ale naši to nějak nechápou a pořád říkaj: "Eště ne, Ninuško, eště se ven nepude, eště si nemocná ... "
Ach jo!