Nina na "táboře"

Ninuška je od pondělka na svém prvním "táboře" v životě. A my jsme poprvé v životě doma sami, bez Ninušky.

A musím říct, že je to zvláštní, nějak se nemáme čeho chytit. Večer je klid, ticho, žádné léky, žádné hejkání, žádná příprava snídaně, žádné noční bdění a brzké ranní vstávání ... jsme s tatíkem jako v Jiříkově vidění. Tak takhle to vypadá, když máte jedno malé hodné mimi, které do půl deváté usne a je klid a ráno v osm se vzbudí. Tak takhle asi vypadá "normální" život ...

Ten "tábor" je vlastně (placenou) odlehčovací službou pro rodiče hendikepovaných dětí (i dospělých - ti tam byli týden před dětmi). 

Pořád jsem váhala, jestli tam Ninu máme přihlásit. Tatík byl proti, a přitom ten si s ní nejvíc v noci "užívá", když Nina mívá svoje noční akce. Měli jsme strach, že kvůli buzení ji tam nevezmou, nebo že se jí v noci nebudou věnovat, že léky na epi a epi samotná bude problém, že se nenapije a nenají, a když, tak "blbě". Také pořád převazujeme ten její prst! Zkrátka, že ji nikdo tak dobře nezná, nevyhoví jí a že to prostě nepůjde.

Jenže po jedné takové probdělé noci s Ninuškou, jsem ráno zvedla telefon a honem zavolala, abych si to zase nerozmyslela. Paní v telefonu mi moje obavy rozptýlila (všechny tyto děti mají potíže se spánkem, skoro všechny mají epi, to je pro ně prý normální!) a domluvily jsme se, že se přijedou s Ninuškou seznámit, získat o ní inormace a vyplnit nutné papíry. Také jsem potom o ní vyplňovala podrobný dotazník a posílala ho před naším příjezdem, aby si ho tam mohli prostudovat.

Celkem jsou na táboře 4 dětičky i s Nindou, 2 chodící (1 z nich je Nina) a 2 na vozíčku (jedno dítko je tam dokonce až z Prahy!). Přes den, od 8 do 4 jsou ve stacionáři s ostatními místními dětmi, po 4. hodině si je přebírají a starají se o ně další lidé ze sdružení. Pobyt trvá od pondělka dopoledne, do pátka odpoledne.

Nejdůležitějším impulsem pro to, že jsme tam dcerku nakonec dali, bylo doporučení naší bývalé poradkyně rané péče Pavly. Ta mi poslala leták o nich a této službě a hlavně informaci o tom, že s nimi má osobní zkušenost a že s dětmi velmi pěkně pracují. To pro mě bylo rozhodující. Jinak bych se Ninu asi nikam neodvážila poslat.

A co je to za organizaci?

Jedná se o křesťanské občanské sdružení sídlící v Černošíně (od nás asi tři čtvrtě hodiny, což je super!), které vybudovalo stacionář pro dětičky z okolí, když dětičky prý odrostly, vybudovali pro ně speciální školu, aby nikam nemusely dojíždět, a teď se rozhodli vyzkoušet i respitní pobyty. Budovu, zahradu a okolí si momentálně opravují, kromě školy a "stacíku" jsou tam i chráněné dílny. Prostě vše v jednom :o)

Ninda to zatím prý zvládá skvěle, každý večer volám, jak to jde.  Jí krásně a hodně, na což prý nejsou u dětí zvyklí. Připravují jí večer její kaše na ráno (či případně i na noc :o). Snaží se o to, aby dítě mělo co nejvíc, na co je zvyklé, aby bylo co nejméně ve stresu (když už je z domova od rodičů). Nabalila jsem jí spoustu zeleniny, obilovin, pomazánek apod. tak jsem zvědavá, jak se s tím poperou :o) 

Na konci týdne dostaneme podrobnou zprávu o pobytu i s fotkami.

Nina je prý usměvavá, spokojená, snaží se družit s dětmi, hezky papá a dokonce i hezky spinkala - prý se v noci probudila, tak jí řekli, že je ještě noc, ať spí dál, a ona si tedy lehla a spala dál :o) Dává najevo, když se jí něco nelíbí, nebo nechce dělat, to už se prý začala projevovat :o)

Chodí a jezdí na výlety a procházky, snaží se s dětmi něco vyrábět apod. Důležité je, že mají děti pohyb a aktivity. Nina by to tam totiž byla schopná na matracích, co jsou na zemi, prospat, to je mi jasné!

Večer jdu zase volat, tak nám držte palce, ať je vše stále v pohodě.

A co vy? Také jste už poslali dítě někam na nějaký pobyt? Nebo zatím máte obavy. My jsme je měli velké, musím říct, že hlavně tatík. Ale zatím to celé vypadá dobře. Jestli to bude ok až do konce, určitě Nina pojede příští rok zase, pokud se pobyt bude konat! :o)